Prázdninový pohyb po evropských silnicích vyžaduje od řidičů notnou dávku pevných nervů, rozvahy a klidu. I když nechcete, stejně se téměř s jistotou dostanete do nějaké stresové či náročnější situace. Kromě nákladních aut a kamionů zahustí silniční provoz i obytné vozy, za jejichž volantem jsou ne vždy úplně zkušení šoféři. Naopak, pro řadu z nich je ovládání takto rozměrného a těžkého vozu premiérou.
Jako člověk, který ročně najezdí desítky tisíc kilometrů osobákem a přes sezonu přidá další vyšší tisíce za volantem obytného vozu, s nímž jsem najezdil už hodně přes 100 tisíc kilometrů, si dovolím uvést pár specifik, která řízení obytného auta přináší. Byť totiž pro obytné vozy do 3,5 tuny platí normální „béčkový“ řidičák, je řízení auta s délkou často k 7,5 metrům a výškou přes tři metry značně odlišná disciplína.
 |
Nepodíváme se na ni z pohledu řidiče obytňáku, ale naopak z poza volantu osobáku, abychom si lépe uvědomili, co od obytňáku na silnici můžeme čekat a proč zrovna to či ono jeho řidič dělá. Pro vzájemné bezproblémové silniční soužití i bezpečné dosažení cílové destinace je to ostatně prospěšné pro všechny.
„Tak už s tím uhni!“
Věta, kterou si za volantem osobního auta následujícího v rychlém dálničním pruhu obytňák, říkám i já. Nemyslím to ve zlém, je mi jasné, že chce řidič obytného vozu předjet z té nekonečné řady kamionů co nejvíce aut a když už se rozjel na 110 km/h, tak toho chce náležitě využít. Obytné auto má, na rozdíl od soupravy s obytným přívěsem, výhodu, že dokáže vyvinout docela uspokojivý rychlostní rozdíl oproti náklaďákům.
Osobně mi tedy pomáhá si uvědomit, že mohlo být mnohem hůře a mohli jsme namísto zjišťování toho, jakými komponentami je osazeno jízdní kolo na zadním nosiči obytňáku, sledovat nevzhlednou plachtu rumunského kamionu, který má rozdílovou předjížděcí rychlost jen o 3 km/h vyšší než jeho polský kolega v pravém pruhu.
Obytné auto je velké, těžké, nemotorné a motoricky nastavené na dlouhodobý tah, nikoliv jednorázovou dynamiku. Je naivní si myslet, že jeho řidič může kdovíjak zrychlit, když na něj budu blikat a najíždět. Ostatně, s většinou moderních obytňáků se dá na dálnici předjíždět optimálně kolem 110–120 km/h, což přece není pro ostatní účastníky provozu zase taková hrůza.
„Bacha, von tě snad nevidí!“
Výhled od volantu obytného auta je oproti osobáku lepší jen jedním směrem – dopředu. Jinak číhá na řidiče řada nástrah. Nejenže vůbec nevidí dozadu a vnitřní zpětné zrcátko je v autě skutečně jen pro parádu, ale vzhledem k délce vozu má i poměrně velký mrtvý úhel. Obytné vozy jsou sice vybaveny i sférickými vnějšími zrcátky, ne každý řidič zvyklý na osobní auto je však při každé změně směru používá.
Tedy, nepoužívá je do té doby, než překvapeně zjistí, že na něj z mrtvého úhlu troubí jiné auto. Pak už si takto nabitou zkušenost bude jistě pamatovat a děkovat všem svatým, že jeho nepozornost neskončila nehodou. Při míjení obytného auta v situaci, kdy by mohl mít jeho řidič důvod měnit směr, tedy buďte ve střehu a počítejte raději s tím, že vás řidič obytňáku může přehlédnout. Stejně tak vás nemusí vidět ani v případě, že jste se mu nalepili až příliš na zadek. Ze zorného pole mu tak zmizí samozřejmě nejen motorkáři, ale i normální osobní auto.
VIDEO: Při míjení náklaďáku myslete. Šoféři obrů nemohou vidět všude |
„Proč to nerozjede aspoň z kopce?“
Obytné auto je pomalé nejen při jízdě do kopce, ale i v prudkých a dlouhých klesáních, zejména v serpentinách. Nejde ani tak o to, že by jeho řidič nezvládl točit volantem, ale správně si uvědomuje vysokou hmotnost, která leckdy navzdory předpisům přesahuje povolených 3,5 tuny. Brzdy obytňáku dostávají během svého života skutečně dost zabrat, protože i prázdné auto je hodně těžké a jeho brzdná dráha je oproti osobnímu autu o dost delší.
Stejně tak je v případě krizovější situace obytňák nemotorný a jeho agilita je víceméně nulová. Není se tedy čemu divit, že z prudkých kopců sjíždějí řidiči obytných vozů obezřetně, aby předešli všem možným rizikům. Sám mohu potvrdit, že v pyrenejských či alpských klikaticích jsem se na řízení musel vždy soustředit výrazně více, když jsme klesali, než když jsme jeli nahoru. Řidič obytňáku by (zcela správně) neměl stát konstantně na brzdách, ale měl by v maximální možné míře využívat brzdění motorem a následné trochu razantnější, ale časově výrazně kratší, použití brzd.
Pokud má v sobě řidič obytného auta trochu ohleduplnosti, nebude osobáky zdržovat zbytečně dlouho a při první vhodné příležitosti pustí nedočkavou kolonu před sebe. Ostatně, to dělám samozřejmě často i cestou do kopce či na užších a méně přehledných okreskách, kde není moc příležitostí k tomu, aby mě kdokoliv bezpečně předjel. Koneckonců i mě se řídí líp, když za mnou nikdo nejde.
„Nedávej to tak těsně vedle něj, ať nám to neodře,“
Pokud na parkovišti třeba před obchodním centrem vidíte odstavené obytné auto, vězte, že není úplně vhodné parkovat k němu svůj osobní vůz příliš natěsno. Nejenže může méně zkušený řidič obytného vozu při odjezdu odřít auta kolem, ale leckdy mu svým zaparkováním takový odjezd i zcela znemožníte. Přitom nemusí jít jen o parkování kolem auta, ale i v řadě přes uličku před ním – s delším obytňákem se nemusí podařit se vůbec vytočit.
Na druhou stranu zkušenější řidiči obytných aut vždy parkují tak, aby mohli odjet, pokud možno přímo dopředu, a raději stojí někde vzadu než, aby se cpali, co neblíže vchodu. Pokud vás štve, že obytné auto zabírá minimálně dvě parkovací místa, tak to opět berte tak, že řidič moc jiných možností neměl – do garáží či míst s výškovým omezením se nedostal, tak mu nezbývá, než auto odstavit trochu na hulváta a nakoupit si potřebuje stejně jako ostatní. Nebojte, nebude takto stát věčně.
„Co dělá? Vždyť jede do protisměru!“
Obytná auta jsou postavena na technických základech řady výrobců, přičemž tradičně převažují podvozky Fiat Ducato Maxi, které mají rozvor čtyři metry. Pro představu, to je zhruba stejná délka, jako měří celý Opel Corsa. Když ještě zohledníme často i téměř dvoumetrový zadní převis, je jasné, že s autem o délce zhruba 7,5 metru bude nutné si najíždět nejen v serpentinách, ale víceméně všude, kde je ostřejší zatáčka.
|
V určitých situacích se může stát, že se řidiči obytňáku manévr nepovede napoprvé, takže bude muset trochu couvnout a zkusit to znovu. Je proto dobré, když obytnému autu necháte dostatek prostoru. To platí jak pro řidiče za obytňákem, tak i pro ty přijíždějící. V takových situacích tedy předvídejte a chovejte se za volantem osobáku podobně, jako kdyby místo obytňáku projížděl třeba autobus.
„To bude nějakej starej dědek“
Další z faktorů, které ovlivňují jízdu obytného vozu, je řidič samotný. Jak jsem již uvedl, často může jít o člověka, který si obytné auto v touze po nevšedním zážitku půjčil a teď sedí za jeho volantem úplně poprvé. Jakkoliv může jít o řidiče, který si je v osobáku jistý, může pro něj ovládání obytného auta představovat docela náročný úkol.
A v této souvislosti samozřejmě vzniká nepřeberné množství různých kombinací s nepredikovatelným výsledkem projevu na silnici – zkušený celoživotní řidič obytňáku, nezkušený mladý řidič, máma od rodiny, těžkej frajer a třeba i řidičsky méně zkušená žena seniorského věku. Jen pro pořádek – uvedené kombinace jsou čistě náhodné a nelze z nich předjímat výsledek a řidičský um.
Mají sloužit pouze jako příklad pro ostatní, aby na silnici zohlednili právě i to, kdo sedí za volantem obytňáku a projevili vůči němu respekt a pochopení. Ostatně, abych byl objektivní, leckdy mají senioři, kteří se svým obytňákem jezdí celý život, své auto v paži mnohem lépe než leckterý ambiciózní tatík středního věku, který zapomněl, že neřídí služebního passata…
