V 70. letech minulého století se vědci domnívali, že se blíží doba globálního ochlazování. Že skutečnost nasvědčuje spíše opaku, globálnímu oteplení, tehdy doložil jako jeden z prvních Jean Thie. Nizozemský badatel žijící nedaleko kanadské Ottawy to argumentoval satelitními snímky rozsáhlých oblastí severu Kanady, z nichž bylo patrné tání trvale zamrzlé půdy, permafrostu. Když o tom v roce 1974 publikoval studii, způsobilo to pořádný poprask.
Když ponecháme stranou ten přelomový okamžik historie mladé klimatické vědy, na podrobných satelitních snímcích toho bylo k vidění mnohem víc. Dokládaly mimo jiné to, jak úspěšně se bobři rozšířili oblastmi Wood Buffalo, nejsevernějšího národního parku v kanadské Albertě. Mimořádné do bylo proto, že zkraje 16. století tu už bobři patřili k vyhubeným – vyloveným druhům. A teď byli zpátky, poskočili areálem svého výskytu skoro o 1 800 kilometrů dál.
Nejdelší bobří hráz světa leží přibližně 22 kilometrů jižně od jezera Claire. Cesta sem nevede žádná.
Jejich přítomnost na severu zřetelně vykreslovaly stovky vystavěných hrází, za nimiž se leskla hladina vytvořených nádrží. Zvlášť jedna taková přitahovala pozornost. Rozlohou pokrývala osm hektarů a opírala se o těleso hráze úctyhodných parametrů. Měřila bezmála 800 metrů.
Zapomenutý objev
Thie měl tehdy jiné starosti, bádal nad klimatem a nikoliv bobry, dohadoval se s experty na globální ochlazování. Ale tuto zajímavost si zapamatoval. Dovednost přírodních stavitelů ho fascinovala. Po třiatřiceti letech, 5. října 2007, o ní utrousil zmínku v jednom přírodovědném diskuzním fóru. Jeho poznámka nezůstala bez povšimnutí, ozvali se mu z Kanadské rozhlasové společnosti (CBCR), která pak uveřejnila krátkou zprávu o „největší bobří hrázi světa“.
Přídomek světového rekordu se samozřejmě postaral o senzaci ve světových médiích, a tak se o existenci hráze nakonec v roce 2009 dozvěděli i správci národního parku Wood Buffalo.
Vyznívá to úsměvně, že jako poslední se takovou novinu dozvěděli zrovna ti, kteří mají tamní přírodu na starosti. Ale na jejich obhajobu je třeba zmínit, že tamních dvaatřicet stálých zaměstnanců má v péči chráněné území o rozloze dvou třetin České republiky.
Plocha hrází zadržované vody v současnosti pokrývá sedm až osm hektarů.
Drtivá většina národního parku Wood Buffalo je nepřístupná, nepropojená cestami a stezkami. A tak tu nerušeně, přibližně 22 kilometrů jižně od jezera Claire, ve společné deltě řek Peace-Athabasca, mohlo nerušeně po bobří generace vznikat i toto ohromné dílo, které je ještě o něco větší, než když je před padesáti lety zaznamenal Thie.
Bobři totiž nedávno připojili k již existující hrázi nový úsek vodního díla, a tím ho rozšířili o dalších padesát metrů. Hráz se tím dobrala přeměřené délky 850 metrů, a také svého oficiálního pojmenování – Lac St. Clair Beaver Dam.
Je skutečně největší na světě?
„Situace je asi taková, že nikdo ve světě zatím nepřišel s tím, že jinde mají delší,“ vysvětluje Tim Gauthier, tiskový mluvčí národního parku Wood Buffalo. Doplňuje, že na území parku nejsou mnohasetmetrové hráze nic až tak neobvyklého. „Těch, které měří na délku 500 metrů, je tu řádka, ale ty s délkou nad 600 metrů jsou zřídkavé.“
Gauthier tedy nepředpokládá, že by se v někde na území národního parku skrývala ještě nějaká větší. „Od té doby, co se o rekordní hrázi začalo mluvit, prohledávaly tisíce amatérských nadšenců sever Kanady s pomocí aplikace GoogleEarth a větší nenašli.“
Dodává, že většina bobřích hrází je po několika generacích opuštěna a příroda si je vezme zpět. Lac St. Clair je stále „živá“, pečuje o ní nejméně jedna bobří rodina, jejíž obydlí se zaplaveným vstupem – nazývané hrad – je na satelitních snímcích pořád dobře patrné.
Bobři zásadním způsobem ovlivňují své životní prostředí, proto se o nich také hovoří jako o krajinných inženýrech. Hráze na příhodných místech budují nikoliv proto, aby zcela zahradili průtok – voda skrze překážky z bláta a větví dál plyne – ale kvůli tomu, aby navýšili hladinový stav a vytvořili jezero nádrže. V ní se mohou snadno pohybovat za potravou, lehce transportovat materiál a přitom být v bezpečí před predátory.
Že je toto stavitelské zaujetí nadmíru prospěšné, ukazuje i historie požárů v národním parku Wood Buffalo. Bobří hráze a nádrže vytváří zóny trvale podmáčeného terénu, jimž se ničivé plameny vyhýbají.
Správa parku bobří hráze nikterak nereguluje a do přírodního prostředí nezasahuje. „To necháváme na bobrech,“ uzavírá Gauthier.
Neustálé proměnyHráz Lac St. Clair se mění a vyvíjí, spolu s okolní krajinou a činností bobrů. Každý rok tedy vypadá trochu jinak. Aktuálně měří ta „aktivní“ – vodu zadržující část hráze 775 metrů. Ale celý obvod přehradní plochy, se starými a neaktivními, neudržovanými úseky přehrazení, se délkou blíží skoro dvěma tisícovkám metrů. Plocha vytvořené nádrže, hluboké přibližně jeden metr, má přibližně 70 000 metrů čtverečních. I když je světově proslulá, kvůli nedostupnosti zatím její návštěvníky spočítáte na prstech. |
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
