Ve světě je 12 milionů dětí počatých uměle, kolik se jich „narodilo“ vám osobně?
Dříve jsem to počítala. Jako každý, kdo začíná, a je hrdý na své první, druhé, třetí, desáté dítě. Dnes už nepočítám, ale za těch 30 let jich určitě budou stovky. Pokud bych mluvila za naši kliniku, před dvěma lety jsme slavili pětitisící dítě.
Sledujete životní dráhy těch, kterým jste pomohla na svět?
Ne všichni rodiče se k tomu, jak počali, hlásí... Tím pádem se ne všichni hlásí k nám. Leckdy je i pracně dohledáváme, aby nám vůbec nahlásili, jak těhotenství, o kterém my víme, že začalo, dopadlo. Potřebujeme totiž pro svou práci informace o dobrých koncích, ale i o neúspěších. A pak jsou jsou tací, kdo přijdou dítě ukázat, někdy i s velkou pompou. Často píší, i proto, že polovina našich pacientů je ze zahraničí. Nicméně málokdo přijde ještě po pěti letech.
Renata Hüttelová
|
Být embryoložkou – to byl váš životní sen?
Studovala jsem Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a už od třetího ročníku jsem směřovala k vývojové biologii, i když jsem začínala u hospodářských zvířat. Hned po škole jsem nastoupila do centra asistované reprodukce, tehdy na státní klinice. Od té doby jsem v oboru – říkám, že neumím nic jiného, než dělat děti.
Je žádoucí připouštět si ve vašem oboru emoce? Při práci se nejspíš potkáváte s různými příběhy.
Je lepší, když pacienty nevidím – vím sice jména, ale neznám jejich vizáž, způsob chování... Snažím se svou práci odvést pro každého stejnou, a je-li zachována anonymita, pacienti na mě nepřenášejí tíhu či stres, které by mohly být omezující.
Jak se díváte na to, kdy a zda vůbec se má dítě o způsobu svého početí dozvědět? Je to správné třeba z lékařského hlediska?
I když důvodem k mimotělnímu oplodnění může být i dědičná chyba a potomci tak teoreticky v budoucnu mohou sami řešit neplodnost, pravidlem to není. Důkazem jsou i první děti ze zkumavky: Louise Brownová i její sestra počaly přirozeně. Osobně si tedy myslím, že dítě to nutně vědět nemusí. Také to asi těžko vysvětlíte úplně malým dětem.
OBRAZEM: Jak vzniká dítě ze zkumavky. Od oplodnění po transfer do dělohy |
Na druhou stranu, proč bych se o tom nemohla se svým synem či dcerou bavit ve chvíli, kdy se budou chtít ženit, vdávat, mít děti...? Ale jsem biolog, nemám problém o tom mluvit, takže pokud by moje děti byly ze zkumavky, dříve či později by k diskusi o tom spontánně došlo.
Když říkáte děti ze zkumavky – je to zkumavka?
Nikdy to zkumavka nebyla! Sice se během procesu používá, ale nakonec je nejdůležitější miska, větší, menší, vyšší, nižší, hranatá, kulatá, vždycky to byla a je miska. „Děti z misky“ ale asi nezní tak hezky a neodkazuje to na laboratoř.
Za tu dobu, co se v oboru pohybujete, jaké největší popsatelné pokroky zaznamenal?
Extrémně se zlepšily přístroje, s nimiž pracujeme, je lepší optika. Denně prosedíme hodiny u mikroskopu a dnes nejen že nás to tolik nebolí, ale menší věci vidíme lépe, jsme schopní pracovat na nižší úrovni, můžeme být preciznější, jemnější…
První české dítě ze zkumavky se narodilo v Brně. Právě je mu 41 let |
Vylepšila se i kultivační média, která zajišťují podmínky pro uchování embryí, stále více odpovídají přirozenému prostředí v těle. A proběhly i legislativní kroky, aby byl celý proces bezpečný. Od roku 2008 platí v Evropské unii nařízení, která se zabývají i takzvanou jakostí používaných tkání a buněk. Zajišťují úroveň péče, aby nebylo možné je zničit nebo pokazit. Postupně se vymýšlejí i nové techniky, jejichž cílem je zvýšit pravděpodobnost, že na konci toho složitého procesu pár, který k nám přijde, opravdu počne dítě.
V jakých číslech se tato pravděpodobnost dnes pohybuje?
Stoprocentní nikdy nebude, a pacienti na to často nejsou připraveni. Když jim řekneme, že šanci mají 40 až 50 procent, což pro nás je super číslo, reagují – bože, tak málo!? Přitom jsme s mimotělním oplodněním v tomto ohledu stále o kus lepší než příroda. Nemůžeme úplně překročit její limity, to zkrátka nejde.
A pozor, ze začátku jsme pracovali se zhruba 15 až 20 procenty... Pokud víme přesně, kde je problém, a ten lze obejít, může být toto číslo i větší. Ale ani pak to nebude sto procent, protože těhotenství podmiňuje spousta faktorů.
Co je dnes častá překážka přirozeného početí? Civilizace? Stres? To jsou takoví obecní viníci?
Platí totéž, co u asistované reprodukce. Můžeme mít sebelepší embryo, sebelepší medikaci, ale psychická vyrovnanost a vůbec rozpoložení ženy, její nastavení, míra stresu i životní styl hrají roli. Nic z toho my neovlivníme.
S jakými mýty či předsudky se ještě setkáváte?
Ten asi nejčastější je, že když to nejde přirozeně, pánbůh to nechce. Přitom příčinou mohou být i snadno řešitelné problémy. A setkala jsem se i s tím, že to nejsou děti vzniklé z lásky. Já tvrdím opak. Ti lidé procházejí martyriem, a pokud se k nám rozhodnou přijít, klobouk dolů! Musí to být láska jako hrom, protože celý proces je psychicky náročný.
Když dítě nepřichází. Jak vypadá složitá cesta k vytouženému miminku |
A pak je tu ještě jaksi zkreslené chápání asistované reprodukce, které sílí. Bývá vnímáno jako možnost pro ženu, jak si pomoci k dítěti ve chvíli, kdy se jí to hodí. Začíná se s ním počítat jinak, třeba jako se zubní hygienou, na kterou jdeme jednou za půl roku. Souvisí s tím syndrom odkládání mateřství i mylného přesvědčení, že když sportuju, zdravě jím, dobře vypadám, musí to znamenat, že mladá jsem a moje tělo bude fungovat, jak chci a potřebuju. Tělo, respektive vajíčka jsou ale nastavená jinak, těm je jedno, jestli uběhnete maraton.
Jak funguje systém darování vajíček a spermií, je to náročné?
U nás je dárcovství ze zákona anonymní, což je podle mého dobře – jak směrem do rodiny, kde se o dítě snaží, tak směrem k dárcům. Ti musí projít sítem vyšetření, aby bylo jasné, že darovat mohou. Snažíme se, aby byl ten proces co nejjednodušší, zvládnout to za jednu dvě návštěvy u nás. Pro muže je pak darování o něco snazší než pro ženy: vajíčka totiž lze vzít jedině operačně.
Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Vzpomněla bych si na víc případů, kdy to vypadalo beznadějně, a na konci se dostavil úspěch v podobě těhotenství. Rodiče třeba řekli, že devátý pokus už je poslední, protože na další psychicky nemají – a ono to vyšlo. Nebo jiné, jimž předcházela náročná práce u mikroskopu: když vidíte, z čeho vytváříte embrya, spermií je málo, musíte je hledat, vypadají špatně, potom ale dostanete krásné embryo a žena otěhotní. Tehdy víte, že ta práce a námaha za to stojí.
Kam se ubírá váš obor?
Všichni doufáme, že se bude dál zvyšovat pravděpodobnost, že najdeme systém, jak vytvořit embryo, které zaručí vznik těhotenství. I když příroda před námi bude mít vždy náskok. A hodně se mluví o umělé inteligenci.
O IVF
|
Jak se uplatní ve vašem odvětví?
Pokud jí například dáte dost informací o tom, jak se embrya vyvíjejí, za jakých podmínek těhotenství vzniklo, z čeho se narodilo dítě, z čeho ne, může sledovat fungující mechanismy. Ani tady ale není AI samospasitelná. Protože my nevíme, na základě čeho nakonec usoudila, že dané embryo je takové či jiné. Nelze bez rozmyslu dělat něco jen proto, že to řekla AI. S tím se musíme ještě popasovat.
Deset tipů, jak se připravit na návštěvu v centru asistované reprodukce |
A pak jsou samozřejmě věci, kterých se bojí i společnost. Třeba klonování. Na lidech je zakázané, s čímž naprosto souhlasím, i když díky nejrůznějším filmům ho mnoho lidí vnímá zkresleně. Jsou tu ale i jiné techniky, například genové manipulace, u lidí rovněž nezákonné – ale víme, co bude za deset let? Na místě je opatrnost. Ne, že bychom ty techniky nezvládli nebo že by nebyly bezpečné, ale obávám se, že bychom nevěděli, co chceme a co si počít s tím, že to můžeme... Jsou věci, se kterými osobně nesouhlasím a doufám, že se jich ve své práci nedožiju. Nechci být pod tlakem toho, že všechno je na přání, včetně dětí.
Jakou část v celém procesu umělého početí zaujímá vaše práce?
Určitě je to polovina, možná i víc. Klinický lékař pracuje s pacienty, musí jim to celé vysvětlit, připravit tělo, abychom mohli získat vajíčka a následně přenést embryo. Klinici nám vlastně dodají materiál a my musíme zařídit, aby se to spojilo: vybrat embryo, které je správné, udržet ho, i do budoucna... Sice nepracujeme tak často s lidmi, oni o nás vůbec nemusí vědět, ale celé to funguje díky laboratoři, v níž jsou embryologové. Bez nich by klinik k cíli nedošel a opačně.
Při zamražení embryí prý přežívají častěji samičí buňky. Je to skutečně tak?
Je to daná zákonitost, o níž jsme se učili už ve škole. Při oplození vzniká více mužských zárodků než ženských, protože jsou náchylnější k poškození nebo odumírání. Na 120 mužských zárodků je 100 ženských, ale rodí se už jen 108 chlapců na sto dívek. V určitém věku, kolem pětačtyřicítky, dnes spíš padesátky, šedesátky, začnou převládat ženy nad muži. I mě to zaujalo už tehdy.
Dětí ze zkumavky už jsou miliony – sledujete u nich společné charakteristiky či snad vady? Nebo je umělé oplodnění stejné jako těhotenství vzniklé přirozeně?
Odborných prací je spousta a určitě to není tak, že by umělé početí nemělo na člověka žádný vliv. Konkrétní syndromy jsou možná lehce odlišné, ale procentuálně nepřevyšují výskyt v běžné populaci.
