Když přijde trenér z ciziny, tak si často musí nejdřív zvyknout na prostředí. Jak to bylo u vás?
Určitě tam bylo nějaké období na seznamování a navyknutí si na určité poměry. Tým si na mě, myslím, zvykl poměrně rychle. Trenér se musí rozkoukat nejen u svého týmu, ale napříč celou soutěží. Kdo proti vám nastupuje, jaký má zažitý systém. To pro mě bylo nové. Pak jsem se rozkoukal a rozdíly už jsem tolik nevnímal.
Co vás v české lize nejvíce překvapilo?
Vždycky se říkalo, že v Česku se hraje techničtější hokej. Já už v tom ale třeba proti Německu nevidím příliš velký rozdíl. I kvůli velkému počtu Kanaďanů mi to přišlo hodně podobné.
Co mentalita hráčů a přístup k tréninku? V tomhle je o Němcích známo, že jsou hodně precizní.
Vím na co narážíte. Je pravdou, že v když řeknete Němci či Kanaďanovi, aby jezdili zleva, tak to bez řečí udělají. Tady se mi občas stávalo, že nějaký hráč začne s trenérem debatovat a občas se až zbytečně vyptávat. Trenér tady musí hráčům dost vysvětlovat. Občas se vyptávali i na trochu triviální věci, které všude na světě jasně fungují.
Jak vůbec vzpomínáte na angažmá v Českých Budějovicích?
Hrozně rád na něj vzpomínám. Příjemný klub se skvělým zázemím a velkou základnou fanoušků. Rozhodl jsem se tehdy zkusit něco jiného než angažmá v Německu a návrat do Česka se nabízel jako nejrozumnější řešení. Stále si té nabídky Budějovic vážím.
Jak těžké bylo České Budějovice opustit?
Ohromně nepříjemná zpráva. Nikdo nevěděl, jak to bude. Jestli půjdeme všichni, někdo, nebo vůbec nikdo. Několik kluků vůbec nechtělo jít. Vzpomínám si, jak jsme na sebe na tréninku koukali a říkali si, jak to bude. Nejdřív to vypadalo, že nepůjde téměř nikdo, ale nakonec jsme kromě Aleše Kotalíka odešli do Hradce všichni. Mrzelo mě to, měl jsem to tam rád.
Dokážete popsat svoji trenérskou filosofii?
Těžko se to určuje. Hokej se hodně mění, musíte se pořád někam posouvat, vyvíjet. Co jste prosazoval před deseti lety, už teď vidíte třeba i jinak. Když jsem byl v Hradci, tak se říkalo, jak si zakládám na defenzivním hokeji. Já jsem to tak nevnímal. Takový Zlín hrál typický hokej založený na obraně. Vždycky musíte přizpůsobit taktiku vzhledem k hráčům, které máte k dispozici. Samozřejmě bych chtěl vždy ordinovat útočný, fyzicky náročný hokej s velkou porcí gólů, ale záleží na složení i na síle soupeře.
Co jste dělal během toho roku „volna“ po konci v Pardubicích?
Byl jsem se na delší čas podívat v Edmontonu, a pak se v Německu udržoval v hokejovém dění. Trenér je jako hráč, pořád musí být ve formě. Sledovat zápasy, zajímat se o dění, o nové trendy, hodně číst. Rozhodně jsem nezahálel. Byly tam nějaké možnosti na angažmá v Německu, ale zatím jsem vyčkával.
Byl jste za synem v Edmontonu. Co vám dalo prostředí NHL?
Leon mě vzal několikrát do kabiny. Člověk načichne k prostředí, popovídá si s trenérem. Možnost vidět v takovém klubu zákulisí a tréninkový proces je pro každého kouče velký zážitek a vklad do budoucí práce.
Co byste si z NHL rád vzal?
Samozřejmě bych toho rád přebral co nejvíce, ale to je hrozně těžké. Často je to úplně jiný sport. Když sleduje NHL denně, vidíte týmy trénovat, tak si nejde nevšimnout, jak je tam všechno dopředu nacvičené v obrovské rychlosti. Všude umí hráči dobře střílet, v NHL to ale zvládají pod obrovským časovým tlakem. Mají za každé situace do detailů zažité automatismy. Věci, které fanoušek na první pohled nevidí, dělají obrovský rozdíl. Určitý posun k lepšímu by určitě bylo zúžení ledu na rozměry NHL, hráči by si rychleji zvykli i v Evropě. Jsem přesvědčen, že by to i zvýšilo úroveň extraligy.
