„Přemýšlel jsem o tom delší dobu, nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Nějaké nabídky jsem měl, ale už jsem v hokeji neviděl takovou radost, jakou bych měl mít,“ říká Vlach v rozhovoru pro iDNES.cz. „Měl jsem pocit, že jsem jako hráč spadl do určité škatulky a z ní už se nešlo vymanit. Hodně se nálepkuje a nálepek se dost těžko zbavuje. A nejde jen o mě, pozoruju to i na jiných klucích. Člověk se snaží dělat maximum, ale s úspěchem se to nepotkává,“ uvažuje.
Jakou škatulku máte na mysli?
Okolí mě jako hokejistu vnímalo určitým způsobem. Přišlo mi, že jsem byl často něco jako „zkusíme ho a uvidíme“. Když jsem třeba končil v jednom klubu, bylo mi od trenéra řečeno, že „to je málo“. Ptal jsem se, jestli jde o góly, bruslení, agresivitu nebo něco jiného, ale odpovědi jsem se nedočkal. Snažil jsem se přitom všude dělat maximum. Dnes pracuju ve stavební firmě, a když mi řeknou, ať udělám v domě příčku, tak ji udělám a vím, jestli je dobře, nebo špatně. Proti hokeji to je rozdíl. Hokejové prostředí není kolikrát upřímné a věci se vykládají tak, jak se zrovna hodí.
Jak to myslíte?
Vezměte si, že nějaký klub podepíše hráče, který v předchozích sezonách dával pravidelně třeba dvacet gólů. Najednou ale má sérii, že se třeba v šesti sedmi utkáních za sebou netrefí ani jednou. Místo aby mu daný klub věřil s ohledem na to, že v minulosti se přece prosazoval, tak se začne hrozně řešit, proč mu to nejde, a dostává se pod tlak.
Leckde schází i větší upřímnost při jednání.
Chybí přímější komunikace s hráči či větší trpělivost. Někdy dělají manažeři pod tlakem fanoušků změny pro změny, aby to vypadalo, že se něco děje. Hráči jsou jako zboží v obchodě. Když se někomu nelíbí, hned sáhne po jiném a to stávající klidně zahodí, nebo pošle jinam bez jakéhokoliv odůvodnění, zpětné vazby. Ano, jsou výjimky, ale v řadě klubů to takhle bohužel funguje. A tak jsem dozrál k pocitu, že tohle ve svém věku, ač fyzicky jsem na tom dobře, vlastně už nemám úplně zapotřebí, i když je to bohužel fakticky asi běžnou součástí sportovního byznysu.
ProfilRoman Vlach
|
Popíšu svůj pohled: za mě jste byl vždycky technický centr s dobrým pohybem, kterému ale nevoněla tvrdá a agresivní hra. Právě do rychlosti a důrazu se přitom hokej posouvá.
Vím, že hokej se mění, a snažil jsem se tomu trendu přizpůsobit. Hrával jsem i jinak, než jsem byl na svůj vkus zvyklý. Chtěl jsem dohrávat souboje, víc napadat. Ani s kondicí jsem problém neměl, otec mě vedl k tvrdému tréninku. Nemyslím si, že bych měl problém s přístupem nebo nasazením.
Tak proč jste v extralize skončil už ve třiceti letech a pak dohrával v první lize? Potenciál ve vás byl rozhodně větší.
Táta se mě ptal, kde se moje kariéra zlomila. Podle něj to bylo během druhého působení ve Zlíně, což si nemyslím. Podle mě jsem často sám sebe zbytečně dostával pod tlak. Nepracoval jsem se svojí hlavou tak, jak se to dnes dělá.
Vaše generace ještě mentální koučink moc neznala, že?
Neučili nás to, což je podle mě chyba. Dnes se na něj naopak dává důraz. Devadesát procent výkonu dělá hlava, vím to z vlastní zkušenosti. Kolikrát jsem na ledě přemýšlel nad úplnými kravinami a těžko se dostával do hry. Povedlo se mi třeba pět věcí, pak jedna ne a já se pak na střídačce zaobíral tou špatnou, místo abych si promítal ty dobré. Pak v dalším střídání člověk hned zkraje udělá chybu a přestane si věřit.
Udělal byste zpětně ve své kariéře něco jinak?
Asi bych podruhé neodcházel tak brzo z Karlových Varů. Sezona 2018/19 se mi tam docela vydařila (50/9+17) a měl jsem i nabídku na pokračování. Jenže už v prosinci mě oslovila Plzeň a rozhodl jsem se tam jít. Bohužel to byla chyba. V Plzni mi po mém příchodu řekli, že mě brali jako defenzivního centra na oslabení. Tuhle roli jsem přitom nikdy předtím neměl a ani se v ní necítím. Měl jsem jiné přednosti, jimiž jsem mohl týmu pomoct.
Pak jste se přes Pardubice dostal do Vsetína, čímž jste definitivně zakotvil v první lize.
Do Pardubic mě bral tehdejší sportovní manažer Kverka, který mě znal z Varů. I trenéři Bělohlav a Janecký mi věřili. Ovšem týden po mém příchodu je všechny vyhodili a noví trenéři si postavili tým jinak. Tak to v hokeji chodí. S trochou nadsázky jsem říkal, že si neumím vybrat ani řadu v Lidlu, natož vhodný klub. (úsměv)
Je mezi extraligou a první ligou opravdu tak diametrální rozdíl, jak všichni říkají?
Extraliga je hodně o dodržování taktiky, v první lize je hokej živelnější, více se bruslí a menší důraz na taktiku se nahrazuje bojovností a zarputilostí. Není to jako dřív, kdy sem chodili starší hráči dohrát kariéru. Spousta kluků má extraligové ambice, konkurence roste. Ještě před pár lety hrály první ligu kluby, o nichž jste věděli, že je víceméně bez problémů porazíte. Dnes je soutěž vyrovnanější a kvalitnější.
Oproti nejvyšší soutěži je to však pořád málo. Ostatně Kladno teď v baráži Vsetín bez problémů porazilo 4:0 na zápasy.
Když jsem se na baráž díval z pozice extraligového hráče, bylo to zdánlivě jednoduché: jestli chcete nahoru, pojďte a porazte nás. Teď vnímám, že je to složitější. V současném modelu není šance. Pamatuju, jak jsme se Vsetínem prohráli ve finále první ligy s Jihlavou 2:4 na zápasy. Po skončení série jsme seděli v šatně, všichni úplně vyřízení, a já jsem někomu říkal: „Tak a teď si představ, že jdeme ještě hrát baráž. “ Tým z první ligy je obouchaný a unavený, naopak extraligista má měsíc volno a v klidu se chystá. Fyzické síly jsou v této fázi soutěže klíčové. Líbilo se mi, že Venca Varaďa v Třinci nebo Aleš Totter v Prostějově to v play off hodně nechávali na hráčích, ať si kolikrát sami řeknou, jak moc jsou unavení a jestli chtějí jít na rozbruslení. V NHL se to tak dělá běžně.
Vrátím se ještě k extralize. Čím to, že nejlepší léta v kariéře jste odehrál v Karlových Varech?
Poprvé jsem tam šel ještě mladý a dostal jsem se mezi skvělou partu. Martin Zaťovič, Radim Bičánek, Michal Gulaši a další. Chodili jsme na golf a jinam, drželi jsme pohromadě. Byl jsem tam s ženou jen ve dvou, děti jsme ještě neměli a sedlo si to na ledě i v osobním životě. Celý klub funguje dlouhodobě dobře, mají nastavený koncept, jehož se drží. Rachna (Tomáš Rachůnek) tam našel druhý domov. Někdo mi jednou řekl: „Když je ti někde dobře, neměl bys odsud odcházet. “ Sám na sobě jsem poznal, že je to pravda. Měl jsem ve Varech zůstat déle.
Zažil jste i rok v dresu Třince pod trenéry Varaďou a Zadinou, díky čemuž máte stříbro z play off 2018.
Vzpomínám na to rád. Šel jsem tam z Olomouce výměnou za Zbyňu Irgla. Dodnes si pamatuju, jak jsem přišel do šatny a na chodbě potkal Vlado Draveckého, který měl na hlavě plavecké brýle. Ptal jsem se ho, kam s nimi jde, a on mi trochu udiveně říká, že plavat. „Vy tady na stadionu máte bazén? “ zarazil jsem se. Ano, mají. Podmínky jsou tam úplně jinde, třeba David Musil říkal, že je to lehce srovnatelné s NHL.
Jak se hrálo pod Varaďou?
Zažil jsem ho jen jednu sezonu. Je to obrovský profík. Jako trenér je maximálně náročný, což je za mě dobře, bez toho nejde mít úspěch. Je fakt, že v Třinci k tomu měl podmínky, třeba videokouč mu kolikrát něco stříhal do dvou do rána, když to po zápase potřeboval mít připravené hned na ráno na trénink. I takové drobnosti svědčí o tom, že je to maximalista. V Třinci jsme se pak domluvili na další rok, ale hned po pár zápasech mě na podzim poslali do Varů.
Proč vám to nikdy nevyšlo v rodném Zlíně? Odehrál jste v něm dohromady devět sezon, ale jako by pro vás byl mateřský klub zakletý.
Rozdělil bych to na tři kapitoly. Poprvé jsem začínal jako mladý a šel jsem do áčka v euforii. Měl jsem v hlavě, že v juniorce se mi dařilo a není důvod, proč by to nemělo jít i v chlapech. Jenže hlavou jsem to pak nezvládl, jak už jsem říkal, moc jsem se vším zaobíral. A také jsem nechtěl hrát pod otcem, který Zlín trénoval. Stávalo se, že si kluci v šatně chtěli na jeho adresu něco říct, ale odešli bokem. Nebo někdy jsem se sebral já a šel jinam, aby si mohli promluvit. Je to normální, každý si někdy na trenéra zanadává. Ale když ví, že kousek vedle něj sedí jeho syn, je to zvláštní. Necítil jsem se ideálně, a když jsem dostal nabídku z Liberce, kývl jsem.
Odehrál jste pak výbornou sezonu ve Varech a v roce 2014 se vrátil do Zlína. Vydržel jste tři roky, ale skončilo to trejdem do Olomouce.
Jak už jsem říkal, měl jsem tenkrát zůstat v Karlových Varech. Měl jsem v létě čtyři nabídky a vybral si tu zlínskou. Pořád tady trénoval táta, ale bral jsem to, že už jsme starší a kluci předtím udělali titul a stříbro, takže i jeho pozice byla pevná. A taky jsem už nebydlel u něj, kde jsme hokej pořád řešili. První dva roky nebyly špatné, třeba s Holasem (Petr Holík) a Říčou (Robert Říčka) jsme si sedli a vytvořili výbornou lajnu. S Holasem je radost hrát, hru vidí krásně a čte ji jinak než běžný hráč, Robert zase uměl dát gól, měl skvělou skrytou ránu z voleje. Třetí rok už jsem ale nedohrál a poslali mě do Olomouce.
Třetí návrat přišel loni už do prvoligového Zlína a po 12 zápasech jste se opět stěhoval pryč. Změnilo se vedení klubu, a když mě lákali zpátky, byla mi předestřena pozice, kterou bych v týmu měl mít. Znělo to dobře, navíc už jsem měl rodinu a kvůli dětem jsem chtěl zpátky. Celkově mi to dávalo smysl. Jenže pak jsme prohráli první dva zápasy a začal jsem hrávat šest, sedm minut za zápas ve čtvrté lajně. A je jasné, že chlap v mém věku s takovým icetimem moc nezazáří. K diskusi, co za tím stojí, nebyl žádný prostor.
Co děláte teď?
Pracuju ve firmě, která vyrábí modulové domy a dřevostavby. Vyšlo mi to tak, že hned v létě jsem dostal tuhle pracovní nabídku, a vyhovuje mi to. Také trénuji ve Vsetíně, kde jsem asistent u druhé a třetí třídy. Trénujeme na Kapce (Kapka resort), kde je parádní zázemí. Dělám si teď B licenci, ještě mě čekají závěrečné testy na ledě. Vsetín je moje srdeční záležitost, strávil jsem tam dětství, když za klub hrával táta. Z hokeje jsem sice chtěl úplně odejít, ale pak jsem si říkal, že když se mu třicet let věnuju, byla by škoda úplně skončit. Obě práce, které teď mám, mě moc baví. A taky si teď užívám, že poprvé v životě mám volné léto, víkendy a svátky. Můžu být víc s rodinou, což je největší benefit a byla to pro mě priorita.
Povězte, co vám hokej za ta dlouhá léta dal?
Díky hokeji a působení v různých klubech jsem měl možnost poznat mnoho spoluhráčů, z nichž se stali kamarádi, spoustu trenérů, jejich metod a přístupů. Mohl jsem zažít radosti i zklamání. Z těžších momentů si nesu poučení a za všechno dobré, co mi hokejový život přinesl, jsem neskutečně vděčný.