Málokdo viděl jeho bratra Martina, který minulý týden ukončil bohatou kariéru, vyrůstat tak zblízka jako on.
Co vám vyběhlo na mysl, když se bráchova kariéra uzavřela?
Už loni jsem čekal, když jsem viděl jeho problémy s plotýnkami, že skončí. Ještě se s Kometou domluvil na tuto sezonu, ale po ní jsem věděl, že to přijde. Vím, že po dvou titulech v Brně snil o tom, že získá mistrovský hattrick, což by byla pecka. To ho hnalo dál. Konec byl ale asi neodkladný – kvůli jeho věku a těm zdravotním potížím.
POHLED: Což takhle dát si Špenát? Jak se Erat stane legendou |
Kde se v něm vzala ta obrovská touha a ctižádost, kterou oplýval? Byl takový odmala?
My jsme měli jiné dětství než současné děti. Pořád jsme byli venku a tam za barákem se šlo na krev. Každý chtěl vyhrát i kluci, kteří pak nebyli vrcholovými sportovci. Bylo to v nás všech. Hodně se diskutuje o ztrátě soutěživosti jako takové, ale tehdy prohra hodně bolela. Kdo vyhrál, byl král. Za barákem všichni jeli na 200 procent.
I vy dva po sobě?
Znají to všichni sourozenci. Když se teď sejdeme s klukama, se kterýma jsme tehdy hrávali, nejraději vzpomínají na zápasy, kdy já jsem byl kapitánem jedné strany a Martin druhé. Tam to vesměs končilo rvačkou.
Váš bratr říkával, že musel vyhrát vždycky, i kdyby šlo o to, kdo bude mít větší koláč doma u stolu. Tak to u vás doma vypadalo?
Tak to měli všichni. Tenkrát se o nic nehrálo, jen o čest a slávu. Ale nikdo nechtěl prohrát. (zasměje se) Já jsem byl starší, měl jsem víc rozumu, tak jsem ho nechával vyhrát, když o nic nešlo.
Byl jste ten starší brácha, kterého se Martin snažil překonat? Byl jste jeho první meta, přes kterou se snažil dostat, když chtěl ukázat, že je silnější
Začínal v ročníku se mnou a neměl na výběr. Aniž to bylo vědomé, byl nucen k tomu, aby se vyrovnal starším. Aby otec nemusel jezdit na tréninky s každým zvlášť, hodil bráchu k nám do ročníku. Martin se s tím musel srovnat.
Byl už v žákovském věku šéf, nebo spíš dříč?
On byl talentovaný. Zároveň je strašně tvrdohlavý, do ničeho si nenechá mluvit. Podle mě se to v něm formovalo postupně. V dětech těžko odhalíš lídra, ale předpoklady pro to měl. To ho provází dodnes, že musí mít pravdu, i když ji nemá. (úsměv)
Roman Erat
Hrávali jste i fotbal. Šel mu?
Byl dobrý fotbalista. Když se rozhodovalo, u kterého z obou sportů zůstane, tak rozhodlo, že v hokeji byla v Třebíči vyšší soutěž než ve fotbale.
Býval vždy pečlivý na detail jako ke konci kariéry, kdy musel mít třeba nachystané dvoje rukavice na zápas?
Tenkrát to ani nešlo. (úsměv) Tehdy byl kluk rád, že něco dostal na zimáku, když přijeli trénovat kluci ze Švýcarska nebo z Ruska, když mu dali hokejku.
Jak snášel porážky?
Těžko, těžko. To ale v té době každý. Tenkrát jsme byli schopni se dva dny nebavit kvůli prohře. To se pak dva dny slézaly jen ty týmy, které vyhrály. (úsměv)
Hnal ho dopředu dospělý týmový titul, který získal až s Kometou?
Když začínal, vyhrál mistrovství světa dvacítek. Pak byla jeho snem NHL, takže i když se hodně toužil stát mistrem světa i v dospělých, tak ne vždy vůbec mohl jet. Když se jeho týmu dařilo a hrál play off, tak zůstával v době MS tam. Jeho hnalo, že chtěl vyhrávat všechno. Když přišel do Brna a podařilo se to, tak měl velkou radost.
Občas to v jeho podání připomínalo hon za kořistí.
Když vidíš, že tým se poskládá na titul a v sezoně to klape, tak vyhrát chceš. Viděl jsem, jak moc v Kometě kluci chtějí vyhrát ten třetí titul v řadě, to chtěli opravdu hodně. O tom Martin i hodně mluvil.
Naplňoval hokej jeho život? Mluvili jste o něm hodně?
Když jsme byli mladší, tak jsme ho rozebírali, v Nashvillu mi leccos ukazoval. Pak se nám narodily děti, postupem času už debaty byly jiné. Teď spolu trénujeme žáčky a zase hokej probíráme každý den.
Jak třeba vymýšlel přesilovky, které chtěl, aby hrála Kometa?
Znal je z týmů, kde přesilovky fungovaly. Zkušení starší hráči se to pak snaží předat. Vím, že si z Washingtonu dovezl jednu přesilovku, o které říkal, že je nebranitelná. Určitě z ní čerpal. Jsem si jist, že ji Kometa hrála.
Snili jste jako děti o tom, že si spolu zahrajete v jednom týmu?
Naskytla se možnost až díky Liborovi Zábranskému, který nás nechal spolu odehrát jeden zápas na Vánoce roku 2016. Během celé předchozí kariéry jsem věděl, že se asi nepotkáme. Martin šel do NHL...
Během výluky v sezoně 2004/05 jste hráli v extralize proti sobě. Vy za Znojmo, Martin za Zlín.
Ano, a jak to dopadlo. (úsměv) Tehdy jsme se i porvali. Nevím už přesně, kdo dal komu koleno jako první, ale stalo se a už to jelo. Možná z toho nebyla úplně hromadná rvačka, ale strkanice tam byla. I v přáteláku mezi námi šlo o hodně.
Štvalo bráchu, že konec kariéry nemůže s bolestmi odehrát v takové parádě, na jakou byl zvyklý?
Vzhledem k tomu, že se mu zdraví horšilo postupně, tak si myslím, že na to byl připravený, že už to nepůjde. Musel hodně cvičit, pořád se s tím dalo pracovat, ale pak už toho na něho bylo moc. Říkal jsem mu, ať už tak neblbne.
Co bude vašeho bráchu naplňovat teď?
Konec je těžký pro každého hokejistu. Díky tomu, že má dva syny a trénujeme spolu děti, tak si myslím, že přechod pro něho nebude tak bolestný jako pro některé jiné hráče.
Co bude Martin dělat po hráčské kariéře? Stane se z něj trenér?
Uvidíme. Těžko říct, zatím je na začátku. Snažíme se, chceme si to projít celé odspodu, od dětí. Nechceme hned skákat do velkého hokeje. O některých věcech můžeš mluvit, ale na spoustu z nich získáš jiný náhled, až si jimi projdeš.
