RECENZE: Nejchytřejší člověk, až trochu monstrum. Maniac přináší příběh vědce

Benjamína Labatuta známe v Česku dobře nejpozději od předloňska, kdy mu tady vyšel román Strašlivá závrať. Labatut, ročník 1980, je původem z Nizozemska, pár let jako děcko pobyl v Argentině – a pár dekád už trvale žije v Chile. Píše anglicky. A se svým psaním má globální úspěch: prvotina posbírala překlady do víc než třiceti jazyků. Čím to?

Kniha Maniac od autora Benjamína Labututa | foto: Paseka

Zaprvé jistě tím, že Labatut umí psát. Perfektně zvládá řemeslo: od básnivého jazyka přes dynamický styl až po skvělou konstrukci celého vyprávění, nezřídka špikovaného humorem. Jenže to by nestačilo.

A tak je tady zadruhé: Labatut píše o vědcích, a ne o ledasjakých. O vědcích, kteří svou genialitou ozřejmili leccos z fungování vesmíru nebo naopak miniaturního atomu. Ono to spolu souvisí. Asi jako kvantová mechanika s matematikou a logikou.

RECENZE: Nejen Vondruškovi vrahové jsou rafinovaní, trestu ale neuniknou

Labatut tedy pracuje literárními prostředky na vědeckém poli, píše beletrii o exaktní vědě. Ale jak řečeno: o té nejvyšší, o té, která zvolna přerůstá sebe samu – a mnohdy rozvrací ty, kdo se jí oddali.

Ve Strašlivé závrati byla společným jmenovatelem všech příběhů atomová bomba. Zlomový moment, kdy člověk definitivně smazal z nebe boha a posadil se na jeho místo.

A teď, co je víc: morálka, odpovědnost za současné i budoucí generace, anebo epochální objev, který může dalekosáhle pomoct – nebo taky dalekosáhle, nevratně ničit? Labatut v prvotině rozehrál partii tu i tu: někdo se zalekl a hlasoval pro mír (jako Albert Einstein), jiní se nezalekli. Naopak: propadli totálně ďáblu. Ovšem jen tomu ďáblu, co bytoval v nich samotných, v základech člověka. Patřil mezi ně i John von Neumann (1903–1957). Tomu věnoval Labatut svůj nový román. Dal mu název Maniac.

Neumann byl původem Maďar (jmenoval se János Neumann) a pocházel z bohaté židovské rodiny. Traduje se, že byl nejchytřejším člověkem 20. století, že možná ani nebyl z planety Země. Číst uměl ve dvou letech, profesuru na univerzitě získal ve dvaadvaceti. Jako vědec si dal nemalý cíl, respektive cíl absolutní, totální: najít sadu formulek, na kterých se dá postavit všecko. Kompletní lidské myšlení, celý svět, celý vesmír.

Přispěl i k vývoji atomové i vodíkové bomby, založil teorii her, prokopal cestu k umělé inteligenci – a sestrojil první programovatelný počítač. Ten dostal jméno, které si Labatut vypůjčil pro svou prózu: Maniac. Totéž byl Neumann: maniakálně výkonný myslitel, který nacházel odpovědi obratem ruky tam, kde druzí bádali roky, dekády.

Maniac

90 %

Benjamín Labatut

přeložil Michal Prokop

Paseka, Praha 2024,
384 strany,
prodejní cena 399 Kč

Jenže měl taky své stinné stránky. Byl emoční invalida, navíc amorální, bezcharakterní typ, myslel mimo jakákoli pravidla. Nezvládal základní životní prózu. Na nějakou humanitu se neohlížel ani náhodou. Když viděl test atomové bomby, rychle propočetl, že když příště vybuchne ve vzduchu, způsobí na zemi ještě větší peklo. Labatut skládá jeho profil jako puzzle.

Z výpovědí blízkých i nejbližších: rodinných členů, manželky, kolegů-vědců. V různých žánrech, s různými důrazy. Někdy víc reality, někdy si vypomůže dávkou fikce. Někdo riziko Neumannova génia rozpoznal hned a jediné, co v něm vědec vyvolával, byla tichá hrůza, existenciální děs z možností, které otevřel. Neumann odešel před druhou válkou za oceán, ve Spojených státech zemřel. Jeho mozek mu vypověděl službu, neunesl už další kola té horečnaté aktivity.

Román Benjamína Labatuta je fascinující kniha. Je to v jádře romantické psaní, János Neumann je vlastně monstrum doktora Frankensteina. Jen nevíme, kdo ho sestrojil, jaký blesk ho oživil. A možná, říká autor, je lepší to nevědět...