RECENZE: Šumavský horor Ignis fatuus vám při čtení přimrzne k rukám

Spisovatelka Petra Klabouchová, autorka knih Prameny Vltavy nebo U severní zdi, bere v novince Ignis fatuus čtenáře na svou rodnou Šumavu, kde se na přelomu 70. a 80. let děly děsivé, nevysvětlitelné věci, související s bludičkami.

Spisovatelka Petra Klabouchová | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Moderně se tomu říká „urban legend“, ale s tím na Šumavě nepořídíte. Vždycky jen hezky česky a postaru „babské povídačky“. O podivných světlech, o děsivé mlze, která krade rozum a zabíjí, o duších bez těla, potulujících se hlubokými lesy a kopci.

Právě do tohoto prostředí zasadila Petra Klabouchová román Ignis fatuus, což přeloženo z latiny znamená doslova „neposedný oheň“. V češtině pro něj máme výraz „bludičky“, ale nic na způsob pohádkové romantiky nečekejte.

Ignis fatuus je psychohoror ve stylu knížek slovenského spisovatele Jozefa Kariky. Děsivá noční můra bez úlevného probuzení, která od prvních řádků dýchá lepivě mrazivou bezútěšnou atmosférou, která při čtení zalézá za nehty tak intenzivně, že i v horkých letních dnech je nutné knihu čas od času odložit a zahřát si zkřehlé prsty.

Petra Klabouchová už v detektivce Prameny Vltavy prokázala cit pro zachycení znepokojivého pocitu neustálého ohrožení a postupnou gradaci příběhu. V Ignis fatuus je pečlivě propracované prostředí alfou a omegou. Při čtení je užitečné všímat si i zdánlivě drobných detailů – budou se hodit o několik kapitol dál.

RECENZE: Rocker, ten tekutý chleba má. A konzumuje ho Na plný koule

Do bezútěšných kulis ostnatými dráty obehnaného pohraničí autorka zasadila skupinku vědců, které příslušné orgány „s vlídností a šarmem sobě vlastním“, přiměly zkoumat v šumavských lesích jev, který čteme v názvu knihy. Hlavní postavy mají krycí jména a každá si v sobě nese trauma, které se vyjeví až v průběhu děje.

Ignis fatuus

80 %

Petra Klabouchová

Nakladatelství Host, 2024, 335 stran

Petra Klabouchová děj sleduje částečně očima bioložky Květy, ale v určitých momentech svou hrdinku „opustí“ a její počínání sleduje z odstupu. Díky střídání několika vypravěčských perspektiv má příběh potřebnou dynamiku a čtenář je držen v nejistotě, zda to, co Květa slyší a vidí, se skutečně děje. Květa se kvůli stupňujícímu se pocitu šílenství stává nespolehlivým vypravěčem. Autorka navíc v pravou chvíli přijde s poměrně zásadním zvratem, který přiměje znovu přehodnotit vše dosud vyřčené.

Jakkoliv je Ignis fatuus napsán svižným, barvitým a bohatým jazykem, díky němuž není snadné knihu odložit, nejde o nijak příjemné čtení. Občasné záblesky sarkastického humoru vyvažují celkově skličující ladění knihy. Nejde o tak drastický čtenářský zážitek jako v případě románu U severní zdi, ale u některých výjevu se citlivějším povahám může orosit zrak. Vše je navíc inspirováno skutečnými událostmi, což podtrhuje živost a autenticitu románu.