Co je podstatou památkové péče?
Ve slově památka je obsaženo slovo paměť, a to neplatí jenom v češtině, ale i v řadě dalších jazyků. Památková péče je společenskovědním oborem, který společenskou paměť pěstuje, měl by ji kultivovat a předávat dalším generacím. Je to péče o paměť a identitu.
Jak je na tom Prostějov se svou historickou pamětí?
Špatně. Při své práci se často setkávám s nepochopením nebo bagatelizací hodnot, na kterých památková péče stojí, což je především originalita, autenticita a pravdivost. Vysvětluji si to tak, že je to věcí dnešní doby, která na pravdivosti a opravdovosti moc nelpí. Týká se to i dalších oblastí života včetně politiky.
Jak se to projevuje v praxi?
Uvedu příklad prostějovského obchodního domu Dona, který se má bourat. Je významný mimo jiné i svou nárožní polohou. Architekturu a urbanismus totiž člověk vnímá určitým způsobem v čase a prostoru. Do dneška si třeba pamatuju svou cestu do školy podle chodníků, dlažby a samozřejmě podle domů, které jsem míjel, podle jejich fasád, a co je nejdůležitější – podle nároží, protože nároží jsou orientační body. V Prostějově bohužel v průběhu normalizace, ale i v 90. letech vzala řada nárožních domů zasvé. To znamená právě ztrátu historické paměti, ztrátu pocitu bezpečí v důvěrně známém prostředí, což vede k pocitu vykořeněnosti. Komunistický režim pohrdal individualitou a záměrně rezignoval na to, co je tradiční, dobré a vyzkoušené. Z Prostějova se stalo město, které bylo dáno napospas dopravním inženýrům. To není nic zvláštního. Vždyť i socialistická sídliště se stavěla podle modulu, který byl dán poloměrem otáčení popelářského kukavozu.
PhDr. Marek Perůtka(60 let) Pochází z Prostějova a je vedoucím oddělení památkové péče na prostějovské radnici. Byl zakladatelem a prvním ředitelem Národního památkového ústavu v Olomouci (1991–1994) a působil jako pedagog na Univerzitě Palackého v Olomouci (1995–2014). Podílel se jako spolueditor na řadě publikací Muzea umění Olomouc a samostatně vydal několik publikací o památkách v Kroměříži. Naposledy letos knížku o barokním kostele v Tištíně. |
Existují bohužel i další příklady této zkázy, že ano?
V Prostějově nemusíme chodit daleko. Mluvím o demolici obou částí starých uliček židovského ghetta. Prostor za farním kostelem zeje prázdnotou a zrovna nyní tam probíhá spor o parkoviště. Obecně platí, že každá proluka v památkovém prostředí škodí a v Prostějově je takových proluk celá řada.
Mimochodem, jak hodnotíte plán vybudovat v této proluce v centru města obchodní galerii?
Ten plán je od samého začátku katastrofa. A co špatně začne, zpravidla špatně pokračuje a nejspíš také špatně skončí. Problém je v tom, že město kdysi dalo volnou ruku developerovi, když vypsalo soutěž na prodej pozemků. Už tím dalo najevo, že jde jenom o peníze a o nic jiného. Teď se to ovšem ukazuje v celé nahotě, když developer před Vánocemi svévolně zavřel jediné pořádné parkoviště v centru. Řada lidí se najednou upřímně diví, že Manthellanu pranic nezáleží na městě a na jeho obyvatelích. Bodejť by záleželo, když developera nic jiného než peníze nezajímá. Podobný problém je i v Olomouci, která zápasí ve známé kauze o mrakodrap na Šantovce. V obou městech to vzniklo podobně: na radnicích svorně vládly velké koalice ČSSD s ODS a developer dostal smlouvy snů.
V Prostějově je nyní smlouva u soudu.
Prostějovská radnice ovšem pro rehabilitaci zdevastované části historického centra zvolila tu nejhorší možnou metodu. Spojila pozemky uvnitř městské památkové zóny a pozemky, které jsou vně. Hranice zóny přitom není náhodná, kopíruje městské hradby a z hlediska vývoje města a urbanismu jde o dva naprosto nesourodé celky. Ke všemu je odděluje ulice Komenského, zamýšlená původně jako reprezentativní obdoba vídeňské nebo brněnské Ringstrasse, Okružní třídy. Radnice tedy vypsala něco jako výběrové řízení na prodej pozemků, nikoho nezajímala architektonická hodnota a náplň projektu, ale rozhodovaly peníze. A ty teď vládnou.
A jak zanedbané centrum Prostějova, které je ostudou, oživit?
Dovedu si dobře představit, jak by mohla být řešena část bývalé sodovkárny, která urbanisticky náleží k širokému bulváru Wolkerovy třídy. Snil bych o tom, aby se otevřel Mlýnský potok, který teď teče kanalizací v podzemí, a Prostějov by dokonce mohl získat městské nábřeží. Na druhé straně centra je možné uvažovat o propojeném pásu průchozí zeleně od náměstí Spojenců přes klášterní zahradu Milosrdných bratří, Vojáčkovo náměstí a Smetanovy sady až po Floriánské náměstí. Střed města by tak byl po obou stranách lemován oázami klidu.
Už je asi pozdě…
Cesta a řešení vždycky existují, když si uvědomíme, že něco není v pořádku. Tak se zastavme a pokusme se to změnit.
Jak tyto věci fungují v jiných městech?
Olomouc je na tom velice podobně, ovšem s výjimkou úspěšně upraveného Horního náměstí a dómského areálu. Naopak třeba město Litomyšl se od počátku 90. let o svůj urbanistický rozvoj soustavně stará a daří se mu skloubit novou a zcela soudobou výstavbu s historickým prostředím. Přitom nezapomínají ani na nákladnou obnovu památek. To je důkaz, že primárně záleží na městské samosprávě.
Když pominu dobu komunismu, vzniklo v Prostějově v poslední době něco, co podle vás bude zasluhovat památkovou ochranu v budoucnu?
V Prostějově nikoliv.
A je zde něco, co památkovou ochranu zasluhuje, a nemá ji?
Je to zástavba z přelomu 19. a 20. století, jednalo se o Místním nádraží. Člověk by si velice přál, aby zůstal zachován jeho svéráz maloměstského výletního nádražíčka, ale prohlášení za památku se nepovedlo. Alarmující je případ Dony, funkcionalistické stavby Neherovy továrny a předchůdce OP. Tam se chystám památkovou péči „instrumentálně“ využít, i když skutečná umělecká hodnota ani historická cena stavby nejsou nijak výjimečné. Vím totiž, že prostějovská samospráva neprojevuje o zachování historické struktury města zvláštní zájem a stavební úřad dokonce vydal demoliční výměr. Kromě památkové péče tu totiž zatím není jiná reálná síla, která by mohla dominantu Svatoplukovy třídy ochránit.
Mluvíme spolu v Národním domě, památkově chráněném secesním skvostu. Radnice si nedávno stěžovala právě na památkáře, že brzdí opravy. Pravda je, že investoři a stavebníci nemají památkáře rádi. Proč to tak je?
Dá se tomu snadno předejít, když investoři své plány s památkáři konzultují. V Prostějově existoval například letitý problém prosadit skutečně moderní výstavbu v historickém jádru, a dnes už je schválená studie na rekonstrukci a dostavbu domu na Žižkově náměstí, kde je Beseda. V lednu bude dokončena studie rekonstrukce a dostavby kláštera Milosrdných bratří. Barokní část budeme konzervovat a restaurovat a na místě nevhodných přístaveb z minulého a předminulého století vznikne nový pavilon, který umožní nejmodernější způsoby léčby a rehabilitaci pacientů s roztroušenou sklerózou. Letos se povedlo vzorově restaurovat renesanční nástěnné malby na zámku nebo taktéž renesanční portál Onšova domu na Masarykově náměstí.
A co Národní dům? Brzdí památkáři opravu, nebo ne?
Vyjádření paní primátorky k Národnímu domu na jubilejním společenském setkání historiků jsem slyšel a dost mě mrzí. Situaci ovšem vidím jinak než ona. Město jako investor zadalo rekonstrukci střechy. Až po postavení lešení se zjistilo, že se poškození týká taky ozdobné plechové „koruny“ nad provazištěm s monumentálními figurami orlic. Památkáři, v tomto případě Národní památkový ústav v Olomouci a Krajský úřad Olomouckého kraje, trvali na zachování tvarové a materiálové původnosti uměleckořemeslného díla. Taky požadovali spíše restaurátorský, a ne stavařský přístup. Asi se pak muselo nějakou chvíli čekat na to, až se městští investoři a zhotovitel rekonstrukce s novou situací vyrovnají. To je vše. Šlo o banalitu, která fakticky ani památkovým problémem nebyla.
