Poznatky a zkušenosti sbíral i na nedávném Erasmu ve Španělsku, kam vycestoval díky studiu na Ekonomické fakultě Jihočeské univerzity. Věnuje se ekonomice a managementu.
Jak vznikl váš vztah k bojovým sportům?
Postupně. Poprvé jsem BJJ objevil na YouTube. Nejdřív mě ale kamarád přivedl k MMA. Chtěl jsem to zkusit, ale začal jsem s thajským boxem. Po pár trénincích jsem si urval rameno a čekala mě dlouhá pauza. Přemýšlel jsem, co dál. A jsou to dva roky, co jsem skončil s hokejem a začal MMA. Pak mě rychle chytlo BJJ a u něj jsem už zůstal.
Proč vás tak zaujalo?
Už na prvním tréninku jsem si řekl, že tohle chci dělat. Nadchlo mě to. Lidi tam byli úplně v pohodě. Když se mi něco nepovedlo, tak přišli trenéři Ivo Faflík nebo Michal Novák a normálně mi to vysvětlili. Na to jsem z hokeje nebyl zvyklý. Kultura lidí v BJJ je úplně jiná. Chtějí si navzájem pomáhat, ukazují si techniky boje. Každého nováčka podpoří.
Čím je specifické BJJ?
Je to adrenalin, člověk se vybije. Zároveň u toho musíte pořád přemýšlet, rozhodují detaily. Jsou to šachy s vlastní silou a dovednostmi soupeře. Moc mě to bavilo, a tak jsem si i po tréninku opakoval techniky.
Soupeříme, ale dáváme na sebe pozor, říká lékař Faflík o jiu-jitsu |
Kdy jste si troufl na turnaje?
Po půl roce. Měl jsem dvě výhry, dvě prohry. To je na poprvé docela slušné. Bral jsem to jako úspěch, ale ukázalo mi to zrcadlo, jak na tom jsem.
Akcí přibývalo a s nimi i první úspěchy. Co stálo za rychlým zlepšením?
Zápasili jsme víc a víc. Na třetím turnaji mě potěšilo druhé místo, pak už jsem skoro jen vyhrával, ale o to hůř jsem kousal prohry. Zlomový byl turnaj v Liverpoolu, kdy jsem chtěl každého soupeře ukončit na jednu techniku a asi do minuty se mi to se všemi povedlo. I ostatní ocenili, že to bylo dobré.
Při vašich turnajích se podíváte téměř po celém světě, že?
Ano. Záleží, pod kterou organizací člověk zápasí. Mně se moc nechce soutěžit v Česku, protože soupeři se stále opakují. V zahraničí je úroveň vyšší, třeba hned v Rakousku je to něco jiného. Zároveň když už někam jedeme, tak si pobyt třeba aspoň o den nebo dva prodloužíme, abychom zemi trochu poznali. Ale je to finančně náročné.
Mohl byste se BJJ jednou živit?
Přál bych si to. Finanční odměny na nejlepších turnajích jsou, hlavně na těch světových. V Česku je pár profesionálů, trénujeme spolu. Většinou mají příjem z tréninků a seminářů, při zápasech a turnajích si dělají reklamu. Nestačí být jen dobrý zápasník, je třeba i trénovat. Mě to baví a pomáhá, protože musím svěřencům odpovídat na otázky, takže se nad věcmi zamyslím a získám díky tomu větší vhled do techniky.
Vysoké cíle máte právem, aktuálně vedete světový žebříček. V jaké je to kategorii?
Je to v mém modrém pásu napříč všemi váhovými kategoriemi. Loni v listopadu jsem si dal takový cíl a povedlo se mi ho splnit dřív, než jsem čekal. Na podzim mě čeká mistrovství Evropy, kde budu mít zase jen ty nejvyšší cíle.
Jak vám pomohl nedávný Erasmus ve Španělsku?
Moc. Studoval jsem stejný obor jako v Čechách a hodně jsem tam trénoval. Nasbíral jsem dost zkušeností. Chodil jsem do gymu, kde bylo pět držitelů černých pásků (mezi modrým a černým páskem jsou ještě fialový a hnědý). Zkrátka úplně jiná úroveň, plno Jihoameričanů. Když jsem tam přijel, byl to až boj o přežití. Ale ty, kteří mě na začátku poráželi, jsem na konci už většinou porážel já.
Šikana? Na dětskou psychiku jsou skvělé bojové sporty, říká trenér |
Každopádně je to pro kluka z Milevska až neuvěřitelně rychlá cesta. Za dva roky od začátečníka až do čela světového pořadí.
Šílený. Až si říkám, jak je možné, že se to děje tak rychle. Pořád ale jdu do turnajů s velkým respektem. Říkám si, že moji soupeři jsou fakt dobří. Stále se snažím držet při zemi.
Je to váš životní styl?
Asi jo. BJJ je specifické tím, že se u něj musí hodně přemýšlet. Jsme takoví nerdi. I mně tak říkají, beru to jako pozitivní oslovení. Mnoho zápasníků přijde v brýlích, ale člověk pak kouká, co umí.
Čím vynikáte?
Moje nejsilnější technika jsou útoky na nohy. Tam hodně lidí nachytám. A dobře zvládám psychiku. Díky předchozím zkušenostem z hokeje se umím vyrovnat se stresem. Před zápasem jsem vždy hodně nervózní, ale když jdu na žíněnku, tak jsem už úplně klidný.
Jak dlouho jste hrál hokej?
Od čtyř do devatenácti, takže zhruba 15 let. Začal jsem v Milevsku, pak jsem šel do Tábora. Tam jsme si zahráli extraligu dorostu, kterou jsme pak s Budějovicemi vyhráli. Bylo to v týmu s Pavlem Novákem, Matějem Tomanem nebo Šimonem Kubíčkem, se kterým jsem i bydlel. Pak jsem šel ještě do Písku, tam jsem hrál za juniorku i za chlapy.
Milan Petřík (v černém) posunul své dovednosti díky nedávnému studijnímu pobytu ve Španělsku, kde je brazilské jiu-jitsu na výborné úrovni.
Nezahodil jste dobře rozjetou kariéru?
Těžko říct. Hokej už mě tak nenaplňoval. Dělal jsem to proto, že jsem to hrál odmala. Oheň pro daný sport vyhasl. V bojových sportech jsem sám za sebe. Když něco pokazím, můžu si za to sám.
Můžete být inspirací pro další sportovce? Rozhodl jste se opustit stereotyp a vydal se pro něco, co vás baví a jste v tom i velmi úspěšný.
Určitě. Mohl bych hrát asi nějakou druhou ligu, ale tam bych nebyl šťastný. Rodiče mě odmala učili, když něco dělám, ať to dělám pořádně. A v tom by to pro mě bylo těžké. Když jsem skončil s hokejem, spadl mi kámen ze srdce a s o to větší chutí jsem se vrhnul do něčeho nového. Podobně to měl i můj kamarád Patrik Škola. Hráli jsme spolu v mistrovském týmu, oba jsme skončili a děláme BJJ.
Přijali to rodiče, kteří vás k hokeji přivedli?
Táta taky hrál, dokonce se dostal i do extraligy. Ale on to bral lépe než mamka. Ta byla zvyklá jezdit na zápasy a prožívala to. Celkově jsou rádi, že dělám to, co mě baví.
