 |
Při plánování vylodění v Normandii neušly pozornosti analytiků dva mosty u města Benouville. Přemosťovaly Caenský plavební kanál a řeku Ornu. Tyto vodní cesty tvořily východní hranici britského vyloďovacího sektoru, pláže Sword. Pro Němce představovaly možnost vpadnout invazním silám do boku, pro spojence možnost zahájit postup na východ a obejít Caen.
Vítaní spojenci
Caenský kanál představoval obtížnou překážku. Byl otevřen v roce 1897. V roce 1920 byl prohlouben na 10 m, aby jím mohly plout lodě s větším ponorem. Byl dlouhý kolem 15 km, široký 48 m a měl 1,8 m vysoké strmé břehy, zpevněné kameny. Zhruba půl kilometru východně od kanálu protékala přílivová řeka Orna, která byla jako překážka možná ještě horší. Byla široká 50 až 70 m. Při odlivu, kdy hladina klesá kolem 5 m, se její břehy měnily v hlubokou bažinu, jejíž překročení by si vyžádalo bezesporu těžké ztráty.
Přes Caenský kanál byl v roce 1934 postaven sklápěcí most s charakteristickým rozměrným protizávažím, usnadňujícím sklápění mostovky. Přes řeku Ornu vedl úzký otočný most pouze s jedním jízdním pruhem, který nenavrhoval nikdo menší než Gustave Eiffel. Na levém břehu kanálu byla vystavěna kavárna pojmenovaná Buvette du Tramway, protože zde byla zastávka tramvají, spojujících Caen s pobřežím. Pro návštěvníky to bylo ideální místo k pozorování proplouvajících lodí, když byl most zdvižený.
Kavárna Gondrée v roce 2008
Kavárnu v roce 1934 koupili manželé Georges a Thérèse Gondrée a přejmenovali ji na Café Gondrée. Tento objekt byl nesmírně důležitý. Thérèse pocházela z Alsaska a uměla plynně německy. Vystudovala zdravotní školu ve Strasbourgu a byla kvalifikovanou zdravotní sestrou. Praxi získala v americké nemocnici v Paříži, kde se naučila částečně anglicky. Georges pracoval 12 let u francouzské pobočky Lloyds Bank v Paříži, takže uměl plynně anglicky. V době invaze měli tři dcery Georgette (14), Arlette (5) a novorozenou Françoise.
Manželé, ostatně jako spousta jiných Francouzů, nebyli nadšeni z okupace své země. Jejich „odpor“ začal tím, že odmítli ubytovat německé strážné, kteří měli hlídat most, s tím, že mají malé děti a nemají volné postele. Když viděli, jak se Němci (nejen ve Francii) chovají, rozhodli se podniknout další kroky. Thérèse mluvila francouzsky s lehkým německým přízvukem, což místní neměli moc rádi. Proto, když se přestěhovali do kavárny, raději nikomu o své znalosti němčiny neřekla. Netušila, jak moc se jí bude hodit, že to nikdo neví.
Německým okupantům se kavárna zamlouvala, protože velitel stráží odtud mohl „v teple a suchu“ kontrolovat své podřízené. Vojáci a poddůstojníci sem pravidelně chodili utrácet část žoldu. Thérèse, která se tvářila, že nerozumí ani slovo německy, poslouchala jejich žvanění. Manžel pak předával důležité informace, přes madam Leu „Comtesse“ Vion, ředitelku porodnice Château de Bénouville, členům odboje v Caen a ti je tajnou vysílačkou odesílali do Británie. Porodnice Château de Bénouville zachránila několik sestřelených spojeneckých letců, které domů odvezly osádky letounů Westland Lysander nebo rychlých člunů.
Podíl této dvojice na úspěšném obsazení mostů je nezměrný. Poslali do Británie přesné popisy obrany, počty vojáků bránících oba mosty, polohu překážek, umístění demoličních výklenků a upřesnili všechny detaily, které Britové potřebovali znát pro plánování. Když obranu mostů osobně prověřil generál polní maršál Erwin Rommel a nařídil ji posílit protitankovým kanonem, měli Britové tuto informaci do dvou dnů „na stole“ i s přesným umístěním děla.
Celková situace
Vzhledem k poloze mostů asi 5,5 km ve vnitrozemí, je nebylo možné obsadit silami vyloděnými na plážích. Existovalo reálné riziko, že Němci budou mít dost času mosty využít k přísunu posil, což by znamenalo ohrožení východního křídla britského sektoru. V případě ohrožení měli Němci rozkaz vyhodit mosty do vzduchu, ať by hrozba přicházela z kteréhokoli směru. Při spojeneckém vylodění by tím britské invazní jednotky uzavřeli ve vyloďovací oblasti, protože další mosty byly až v Caen a naopak, 6. výsadková brigáda, která měla zajišťovat východní křídlo, by zůstala odříznutá na území ovládaném nepřítelem.
Na posouzení obrany mostů byla, podle fotografií průzkumných letounů a informací od manželů Gondréových, postavena plastická maketa s rozměrem 4x4 metry, obsahující mosty, bunkry, zátarasy, zákopy a palebná postavení. Němci obranu upravovali, ale každé ráno přicházely čerstvé letecké fotografie, takže aktuální podoba makety nebyla starší než 24 hodin.
Německou obranu tvořilo kolem 50 mužů 736. granátnického pluku 716. pěší divize, pod velením Maj. Hanse Schmidta. Část mužstva byla naverbována v okupovaných zemích. Disciplínu zajišťovali němečtí poddůstojníci a důstojníci. Jednotka byla vyzbrojena převážně kořistními zbraněmi.
Lépe bráněný byl most přes kanál. Nejsilnější zbraní byl 50mm protitankový kanon, umístěný na východním břehu kanálu na betonovém podstavci s částečným krytím. Postavení kanonu neumožňovalo kruhový odměr. Na stejné straně bylo ještě kulometné hnízdo obložené pytli s pískem. Na západním břehu byla tři podobná kulometná hnízda. Od kanonu a velitelského bunkru vedly zákopy ke kulometům, ostatním bunkrům a podél obou břehů.
Most přes řeku Ornu měl slabší obranu, nicméně i ten měl na východním břehu bunkr a kulometné hnízdo. Na severní straně mostu byly další dva kulomety. Němci měli rozkaz mosty zničit, pokud by hrozilo jejich obsazení. Maj. Schmidt však zastával názor, že jsou dost daleko od pobřeží, takže jeho muži budou mít dost času rozmístit nálože do demoličních šachet, kdyby došlo k invazi. Všechny trhaviny byly uložené v bunkrech u každého mostu, kde se daly lépe hlídat, protože víc než invaze se Maj. Schmidt obával sabotáže ze strany francouzského odboje.
Major Reginald John Howard
Pro obsazení mostů byla naplánována operace s krycí názvem Deadstick. Mosty měly být obsazené překvapivým útokem kluzákové pěchoty. K provedení operace byla vybrána rota D pluku Oxfordshireské a Buckinghamshireské lehké pěchoty (Oxfordshire and Buckinghamshire Light Infantry), běžně známé jako Ox and Bucks, pod velením majora (Maj.) Reginalda Johna Howarda. Jeho zástupcem byl kapitán (Capt.) Brian Priday.
Jako ideální se jevilo přistání mezi oběma vodními toky, protože k oběma mostům bylo zhruba stejně daleko a v případě odpálení jednoho z nich by Britové nezůstali na německé straně. Maj. Howard našel dvě přistávací plochy. Trojúhelníková LZ-X (Landing Zone) ležela u východní paty Pegasus Bridge, lichoběžníková LZ-Y na západní straně Horsa Bridge.
Těžko na cvičišti
Rota, kterou běžně tvořily čtyři čety, se zúčastnila předběžného třídenního cvičení, kdy každý den obsazovala jeden most bráněný skupinou výsadkářů. Rota D úkol zvládla, ale pro zvýšení bezpečnosti v případě, že by byl některý kluzák ztracen nebo přistál jinde, dostala posily od roty B, konkrétně 14. četu pod velením poručíka (Lt.) Smithe a 17. četu pod velením Lt. Foxe. To se nakonec ukázalo jako velmi prozíravé řešení. Vybrané muže každé čety měl přepravovat jeden kluzák Airspeed Horsa Mk.II.
Kromě příslušníků Ox and Bucks se měli útoku zúčastnit také muži 249. roty královských ženistů RE (Royal Engineers), jejichž úkolem bylo zlikvidovat demoliční nálože, případně překážky, které by bránily pěchotě v postupu. Na základě výsledků cvičení, bylo dalším bezpečnostním opatřením rozdělení jednotek tak, že v každém kluzáku byla jak pěchota tak, ženisté. Díky tomu mělo pro obsazení jednoho mostu stačit úspěšné přistání jediného kluzáku.
Britští vojáci při výcviku opouštějí kluzák Horsa. Reálná přistání vypadala dost odlišně.
Kluzáková pěchota měla obsadit oba mosty a čekat na posily, tvořené muži 7. praporu, 5. paradesantní brigády, 6. výsadkové divize, kteří měli seskočit do prostoru mezi řekami Ornou a Dives v 00:50. Brigadýr (Brig.) Joseph Howard Nigel Poett, který jim velel, předpokládal, že k Howardovi dorazí během dvou hodin. Měli projít přes obec Ranville, kde chtěl zřídit své velitelství.
Maj. Howard byl při výběru svých mužů velmi náročný. Požadoval dokonalou fyzičku a dokonce zakázal alkohol, aby si všichni udrželi „čistou hlavu“. Všichni prošli třítýdenním výcvikem, zakončeným čtyřdenním, 210 kilometrů dlouhým, „velkým pochodem“ se zátěží 40 kg. Boj ve městě se procvičoval v opuštěných vybombardovaných městech na jihu Anglie. Aby byl výcvik co nejrealističtější, nechal major Howard najít v Británii místo, podobné plánovanému cíli v Normandii, tedy s dvěma mosty přes řeku a umělý kanál, blízko sebe, což nebylo snadné, ale podařilo se. V Exeteru v hrabství Wear, byly mosty přes řeku Exe a exeterský kanál.
Jako protivníky požadoval vojáky v německých uniformách s německou výzbrojí, mluvící německy. Vzhledem k důležitosti celé operace mu bylo vyhověno. Stejně jako požadavku, že jeho muži musí kromě vlastních zbraní ovládat i německé, včetně děla, kterým byla obrana na Rommelův rozkaz posílena.
Maj. Howard své muže připravoval na všechny eventuality, včetně té, že by při přistání, nějakou shodou okolností, zahynuli všichni ženisté. Pěšáci se museli naučit, jak najít a zneškodnit nálože a jak používat nafukovací čluny k překročení řeky, pro případ, že by se Němcům podařilo most vyhodit do vzduchu. Cvičily se postupy, kdyby správně přistál jen jeden kluzák, dokonce i kdyby přistál u nesprávného mostu.
Lt. Fox, velitel 17. čety, po válce prohlásil: „ Nevím, co by se muselo stát, abychom to z výcviku v té či oné podobě neznali.“ Přestože se to neuvádí, Maj. Howard udělal z běžné pěchoty téměř speciální jednotku. Na své muže byl stejně náročný jako na sebe. Vše cvičil s nimi. Nutil důstojníky, aby se o své muže starali, protože: „ … jiné nedostanete“. Po zmíněném „velkém pochodu“ nesměli na ubikace, dokud nezkontrolovali, že všichni jejich podřízení mají ošetřené nohy.
V květnu proběhlo závěrečné cvičení, kde obránce mostu hráli příslušníci polské výsadkové brigády, považovaní „za drsňáky“. Místo kluzáků, byli Howardovi muži na místo dovezeni nákladními auty, jinak bylo vše jako v reálu. Na poslední chvíli se zjistilo, že v noci hrozí, na místě dotyku dvou čet, nebezpečí palby do vlastních řad. Proto se měli vojáci jednotlivých čet hlásit slovy z hláskovací tabulky Alfa, Baker ... 17. četa dostala shodou okolností volací znak Fox.
Akce na spadnutí
Na poslední chvíli byly provedena ještě dvě změny. Když piloti kluzáků spočítali celkovou hmotnost vezeného vybavení, zkonstatovali, že jsou stroje přetížené. Původně počítali s hmotností 110 kg na plně vyzbrojeného muže. Ale do předpokládané hmotnosti se v součtu nevešel nikdo. Kromě vojáků nesl každý kluzák protitankový vrhač PIAT (Projector, Infantry, Anti Tank), 2palcový minomet, vysílačku, útočné čluny, táhlé nálože Bangalore, demoliční nálože, ženijní kleště, zápalné šňůry a další ženijní materiál.
Pro představu uvádíme soupis materiálu každého pěšáka: čtyři zásobníky pro BREN gun, puška Lee-Enfield No.4 (nebo samopal Sten Mk.V), dva bandalíry s municí 0.303 (nebo zásobníky pro Sten gun), bajonet, šest granátů Mills, dva fosforové granáty No.77, dva zábleskové granáty No.69, protitankový granát Hawkins, stravní dávka na 24 hodin, polní lahev s vodou, plovací vesta a dvě bombičky k jejímu nafouknutí, balíček první pomoci, nůž, mapa Evropy vytištěná na hedvábném kapesníku, kompas, benzedrinové tablety, tablety na čistění vody, francouzské, německé, holandské a belgické peníze a pilník zašitý v battle dressu pro případ zajetí.
Protitankový vrhač PIAT
Maj. Howard tedy rozhodl, že každý kluzák ponese jen jeden útočný člun místo dvou. Dále měl každý velitel čety vybrat dva muže, kteří zůstanou na zemi a seskočí padákem jako posily. Druhou změnou bylo, že do týmu byl zařazen lékař Capt. John Vaughan. Tentokrát bylo rozhodování jednodušší, protože si jeden voják při fotbale vymkl kotník a jeho místo se uvolnilo.
Na palubě každého kluzáku tak byla „skládačka“ mužů z různých jednotek. Dva piloti byli příslušníci eskadrony C pluku pilotů kluzáků. Pěchotu pluku Ox and Bucks tvořil vždy poručík (velitel čety), seržant (zástupce), 4 - 6 desátníků, 14 - 16 vojínů. Sestavu doplňovalo pět mužů od královských ženistů. V jednotlivých kluzácích byli místo jednoho vojína velitel roty Maj. Howard, jeho zástupce Capt. Priday, doktor, dva zdravotníci a styčný důstojník 7. paradesantního praporu. Velitelé čet seděli vpředu za piloty, seržanti u zadních dveří.
Na posledním briefingu před celou jednotku předstoupil svérázný generálmajor Richard Nelson „Windy“ Gale, velitel 6. výsadkové divize s motivačním projevem. Všem popřál štěstí při plnění úkolu. Situaci Němců na Atlantickém valu těsně před invazí popsal lakonicky: „ ... jsou jako červnová nevěsta. Vědí, že to přijde, ale netuší, jak velké to bude.“
Zelené světlo
4. června 1944 v 09:00 obdržel Maj. Howard zalepenou hnědou obálku s krátkým vzkazem, obsahujícím kódové slovo Cromwell. To znamenalo, že den D začal. Potom se celá jednotka přesunula do tábora, na základně RAF Tarrant Rushton, obehnaného ostnatým drátem a hlídaného vojenskou policií. V posledních dnech před invazí nesměl nikdo dovnitř ani ven, kvůli utajení. Nicméně Lt. Foxovi a Lt. Woodovi se podařilo dostat pod plotem ven, na poslední večeři se svými dívkami.
Počasí bylo příšerné. Lilo jako z konve. Přicházela poslední upřesnění. Maj. Howardovi dělaly největší starosti díry, vyvrtané v pravidelných rozestupech, které se objevily na posledních fotografiích. Vše nasvědčovalo tomu, že jsou připravené na „vysazení Rommelova chřestu“, což byly šikmo uložené kůly s minou na konci, které sloužily jako protivýsadkové překážky. Piloti ani nehli brvou a snažili se přesvědčit své pasažéry, že je dostanou na zem v pořádku. Pilot 3. kluzáku štábní seržant (SSgt.) Geoffrey Barkway je uklidňoval prohlášením: „... že kluzák posadí mezi dva kůly a když jim to utrhne křídla, tak jim to alespoň pomůže zpomalit.“
Druhý den se počasí zlepšilo a přišlo potvrzení, že akce začne v noci z 5. na 6. června. Proběhly poslední kontroly materiálu, zbraní a následovala nakládka kluzáků. Někteří muži psali dopisy domů, někteří si nechali oholit hlavu. Ne kvůli „frajeřině“, ale aby při zranění neměli v ráně vlasy a předešli infekci. Ve 22:30 se dveře kluzáků uzavřely a narolovaly před ně vlečné bombardéry Handley Page Halifax od 298. peruti. Muži jednotlivých čet se ocitli v oddělených světech, dočasně odkázaní jen sami na sebe a umění pilotů.
Pokračování zítra
