Její ostatky se našly v roce 2018, až teď dostala Shanidar Z tvář. I díky Emmě Pommeroy.
Horní část její kostry našli v roce 2018 v jeskyni Shanidar v severním Kurdistánu. Její neandrtálští druzi ji do hrobu uložili asi před sedmdesáti tisíci lety. V době smrti jí bylo něco přes čtyřicet, to byl na tehdejší dobu docela úctyhodný věk.
Jeskyně, kde našla spočinutí, je známým archeologickým nalezištěm. Právě díky ní vznikla teorie o tom, že neandrtálci těla svých zemřelých pokrývali květy. Otřásla ještě donedávna zakořeněným míněním, že byli bezcitnými, primitivními bytostmi, neschopnými rituálů, citů. Ona teorie o květinových pohřbech se nakonec sice dočkala pochyb, na neandrtálce se však již věda nedívá skrze prsty. Víme, že byli mnohem sofistikovanějšími, inteligentnějšími, než se soudilo, používali nástroje, znali umění.
Ostatně, jeden z neandrtálců pohřbených v jeskyni Shanidar byl podle badatelů hluchý, částečně slepý, měl ochrnutou ruku, přesto se dožil vysokého věku. To svědčí o tom, že se o něj jeho komunita starala, pečovala, nenechala jej jako bezcenného zemřít. Doklad soucitu, zdůrazňuje Cambridgeská univerzita, která jeskyni a její nálezy zkoumala.
Na Zemi, přesněji v dnešní Evropě, Středním východě a středoasijských horách, žili neandrtálci celkem tři sta tisíc let, po třicet tisíc roků přitom vedle moderních lidí. Jak ukazují analýzy DNA, stýkali se spolu a pářili. To proto mají lidé neafrického původu jedno až čtyři procenta neandrtálské DNA.
Jak moc se od lidí neandrtálské tváře lišily? Lebky máme na první pohled jiné, ty neandrtálské mají mnohem výraznější nadočnicové oblouky, naopak brada se jim téměř ztrácí, nos tak vystupuje do popředí. Jak moc se však odlišovaly obličeje?
