Promoval jsem v roce 1978 a po promoci a vojenské službě jsem nastoupil do Krajské nemocnice v Ústí nad Labem. Atmosféra celé země byla zatuchlá, ale já jsem dělal neurochirurgii, která mne nesmírně bavila.
Obor jsme dělali nadšeně, ale bylo jasné, že jsme dvacet let pozadu. Věděli jsme z literatury a sjezdů, jak by vše mělo vypadat, obdivovali jsme CT a operační mikroskopy. Když jsme někdy v roce 1981 koupili CT,mysleli jsme si, že jsme na vrcholu. Ale objevila se magnetická rezonance a tu jsme v komunismu již koupit nedokázali. Vše jsme dělali na koleně, mikropinzety jsem si brousil sám. Ze zástupců firem jsme loudili šicí materiál, slyšel jsem i o kolezích, kteří na výstavách kradli nástroje.
Konec komunismu jsme přivítali s nadšením. Odborně dohnat Západ problém nebyl, vybavení se postupně dokupovalo. Zdravotnictví se měnilo, ale ne vždy k lepšímu.
Ilustrační foto
Přišlo mi logické, že na deset milionů obyvatel je na milion jedna velká nemocnice, tedy krajská, v kraji je deset okresů a v každém jedna okresní nemocnice. Naneštěstí měla ta komunistická logistika chyby: měli jsme i mnoho menších zařízení, která fungují povětšinou dodnes. Po ruském vzoru jsme donesli zdravotní péči k pacientům, pomalu do posledního městyse. Zdědili jsme tak na 200 nemocnic.
Ke každému lůžku pacient
Vladimír BenešNarozen 30. července 1953. Na lékařské fakultě promoval v roce 1978. Roku 1997 se stal přednostou neurochirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK a ÚVN v Praze. V r. 2002 jmenován profesorem neurochirurgie. Je předsedou České neurochirurgické společnosti, zvoleným prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností a členem řady mezinárodních neurochirurgických organizací a redakčních rad. Autor 220 publikací. |
Hned na začátku 90. let jsme udělali chyby. Zrušili jsme centralizaci a tvářili se, že všichni umějí a mohou všechno. Zdravotnictví začalo být politickým tématem a již jím zůstalo. Peněz do něj přiteklo (a přitéká) mnoho.
Dnes je péče, kterou umíme poskytnout, plně srovnatelná s tím, co je k mání v Evropě, a jsou oblasti, kde patříme ke špičce. Ale stále máme velké množství poskytovatelů – nemocnice nerušíme, ale přestavujeme a dovybavujeme. Skoro všechny. Přitom žijí z jednoho zdravotního pojištění.
Správným rozhodnutím by bylo některé nemocnice zrušit, jiné předělat na sociální lůžka. Stále o tom pouze mluvíme. Do hry vstoupí politika, na obrazovce se objeví postarší paní a zalká, že neví, co bude dělat, když zruší nemocnici ve městě. A že bude muset jet 20 kilometrů do okresního města. Nikdo jí nevysvětlí, že v okresní nemocnici bude lepší vybavení a zkušenější personál.
Také jsme ignorovali vývoj technologií a medicíny vůbec. Nikdo z nás lékařů nedokázal, a asi ani nechtěl, politikům vysvětlit, že většinu péče lze dnes poskytnout ambulantně, bez hospitalizace. Můj otec vždy říkal, že u nás se najde lůžko pro každého pacienta, ale ne pro každého je to to správné lůžko.
Všeobecná zdravotní pojišťovna, VZP.
Dnes spíše platí, že ke každému lůžku se najde pacient. My lékaři si vždy důvody najdeme a postupy obhájíme. Je to však dost drahé.
Ale nikdo si přece nebude sám podřezávat slepici, která ho živí.
A politickým rozhodnutím pojišťovny platí. Všem stejně a všechno. Lhostejno, zda je péče špičková v nemocnici s akreditací a drahým vybavením nebo v malé městské nemocničce, která si opravila střechu. Všichni nakupujeme stejně, a tak to my zdravotníci sponzorujeme svými platy. Všechny vstupy jsou v naší chudší zemi stejně drahé jako třeba v Německu (a mnohdy i dražší) a vyrovnat mnohem nižší podíl státního rozpočtu mířícího do zdravotnictví lze pouze platy.
Co obětujeme za 30 korun?
Také se nám, respektive našim politikům, nepodařilo vymyslet systém připojištění, který mají snad všechny evropské země. Stále máme všechno pro všechny, jakoby zadarmo. Takový systém přitahuje mezi jiným různé loupače perníčků, kteří se mohou dobře přiživit. Teprve nyní začínáme seriózně mluvit o standardech péče a nadstadardních službách. Chci-li z Vinohrad na Václavák, mohu jít pěšky, jet tramvají nebo taxíkem. Pěšky jsme chodili za komunistů, to už snad nechceme. Tramvají dojedu bezpečně a celkem rychle, v taxíku mám pohodlí, ale musím více zaplatit. Tak za povinné pojistné poskytněme všem tramvaj a dovolme (zdůrazňuji, dovolme) těm, co chtějí, ať si zaplatí taxíka. Na Václaváku budou všichni.
Politici nás však přesvědčují, že na taxíka máme všichni. To vede k tomu, že když někdo opravdu nezbytně potřebuje taxi, tak na něj není – dostane pak pohřební vůz. Efektivitu a drahou individuální péči snadno obětujeme za třicet korun.
Kdo je pro poplatky, je proti mně - David Rath
Víra, že je zdravotnictví bezplatné a stejné pro všechny, má enormně drahé důsledky. Míří k postoji "tady mne máte a léčte si mne". Tito pacienti ignorují jakoukoliv prevenci, která je nejlacinější. Tam, kde by bylo potřeba, nespolupracují, což vede k nutnosti opakování a prodlužování léčby.
Všichni chtějí kvalitu
Snad ještě jeden politický faktor poznamenal naše zdravotnictví. Nařízení o pracovní době. Týdenní pracovní doba ve zdravotnictví je v Evropě ze zákona 48,5 hodiny. To na pokrytí služeb nestačí, nemocnice jsou zařízení s nepřetržitým provozem. Mladí lékaři dnes většinu času ze zákona povinně odpočívají, protože v nemocnici nesmějí být déle než 8,5 hodiny denně. Dříve pracovali tak 80 hodin týdně a bavilo je to. Tam, kde už zavedli směnový provoz, vzniká u lékařů mentalita dělníka od pásu. Pacienti už nebudou mít svého zaníceného ošetřujícího lékaře, ale každý den uvidí jiného dobře vyspinkaného doktora, který o nich nebude nic vědět.
Tohle postihlo celou Evropu a najednou je ohromné množství volných míst. A tak pro naše mladé lékaře není problém sehnat v cizině práci za dvojnásobný plat.
Ilustrační foto
V Británii, Německu, Francii již pomalu nejsou domácí sekundáři.
Snad se alespoň část z našich vrátí domů. Přinesou si znalosti, jazykové vybavení, jiné zkušenosti. Kdo zatím bude dělat práci doma, je otázka. Čeština světovým jazykem není, tak se k nám lékaři z chudších zemí moc nehrnou.
Co si tedy přát od politiků? Nejlépe by bylo napsat, aby do zdravotnictví nezasahovali. Ale lékaři se nedokážou shodnout. Reforma systému je potřebná a měla by vést směrem k individualizaci péče. Nutná bude mimo jiné restrukturalizace a redukce počtu poskytovatelů, stejně jako vytvoření dynamických standardů péče na ekonomickém základě. Vznik připojištění a privátní péče závislé na příjmech mimo státní rozpočet. Centralizace náročné péče a diferencované platby pojišťoven. Vznik univerzitních a velkých všeobecných nemocnic typu krajských, které by byly hlavními poskytovateli náročné péče a nositeli výuky i výzkumu.
Bohužel naše politická scéna je natolik polarizována, že když jedna strana řekne, že je to bílé, druhá tvrdí, že jde o černou barvu.
Faktem však je, že nemoci jsou stejné vpravo i vlevo a onemocnět může skinhead i komunista. Péči budou chtít oba stejně kvalitní.
Vladimír Beneš
AnketaKaždý z autorů zodpoví také stručnou předvolební anketu tvořenou šesticí otázek. Takto odpověděl Vladimír Beneš. 1. Koho budete volit? Vím, koho nebudu volit. . 2. Kdy jste naposledy nehlasoval? Při posledních parlamentních volbách jsem byl v cizině. 3. Věříte předvolebním slibům? To snad není vážně míněná otázka. 4. Co je v naší politice nejhorší? Primitivní populismus a hrabivost v kombinaci s touhou po moci. 5. A co nejlepší? To, že ji posledních 20 let vůbec máme. 6. Proč vlastně volíte? Jedinou možnost ovlivnit alespoň trochu něco pro příští roky přece nezahodím. |
