Bartoš ve stížnosti uvedl, že pokud společnost není schopna tolerovat ve veřejném prostoru provokativní politické názory, není hodna nazývat se demokratickou. Kritizoval také to, jak bylo vedeno dokazování. Justice se prý řádně neseznámila s obsahem sporných publikací.
Ústavní soud v usnesení připomněl, že svoboda projevu není absolutní a že Bartoš vykročil z jejích mezí. „Toto počínání je třeba potírat, a to dokonce prostřednictvím norem trestního práva,“ stojí v usnesení.
Trest za popírání a schvalování genocidy, podněcování nenávisti a hanobení národa vyměřil Bartošovi Obvodní soud pro Prahu 1. Verdikt postupně potvrdil jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší soud.
Podle pražských soudů Bartoš vydával protižidovské knihy a ve svých projevech, článcích nebo komentářích na internetu přisuzoval Židům pouze negativní vlastnosti. Předkládal v nich překroucená, selektivně vybraná a neprokázaná tvrzení, kterými se snažil upevnit předsudky o škodlivosti židovského národa, imigrantů a muslimů. Bartoš vinu popíral a hájil se tím, že má právo na svobodný projev.
Znalec: Projevy Adama B. Bartoše mi připomínají 30. léta v Německu |
Justice už dříve Bartoše potrestala roční podmínkou za text, který zanechal u pomníčku zavražděné Anežky Hrůzové v Polné na Jihlavsku. Za vraždu Hrůzové byl odsouzen Žid Leopold Hilsner.
Případ vyvolal na přelomu 19. a 20. století vlnu antisemitismu, známou jako hilsneriáda, proti níž bojoval například pozdější prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk.
Bartoš proti pravomocnému rozsudku podal dovolání, které odmítl Nejvyšší soud. Poté neuspěl ani s ústavní stížností.
