Když má soudce Jan Passer zhodnotit své první tři měsíce u evropského Soudního dvora, poznamená, že ačkoliv je obsah práce jistým způsobem podobný jeho předchozímu angažmá u českého Nejvyššího správního soudu (NSS), je stále co se učit. Pestré složení evropské soudní instituce je podle něj inspirující pro debaty i pro samotné rozhodování o právních problémech.
Jan M. Passer narozen v roce 1974. Vystudoval právo na Univerzitě Karlově v Praze a na univerzitě ve Stockholmu. Od roku 2001 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2, od 2005 soudcem Nejvyššího správního soudu. Působil také jako právní poradce na ministerstvu spravedlnosti. Od 19. září 2016 je členem Tribunálu SD EU. |
Passer se stal členem Tribunálu, který je nižší z úrovní unijního soudu, letos v září. Po Ireně Pelikánové je druhým českým zástupcem v této instituci, jeho nástup souvisí s reformou soudu. Český soudce však v září nepřišel do zcela neznámého prostředí, po přelomu tisíciletí už u soudu absolvoval stáž.
„Byť se Soudní dvůr za tu dobu výrazně změnil, rozrostl a stal se do značné míry jinou institucí, nebylo to úplně neznámé prostředí,“ říká Passer. S úsměvem podotýká, že stejně jako u NSS se i v novém působišti stal členem osmého senátu a tak jako na odchodu u českého soudu zanechal dvacítku rozdělaných případů, dostal v Lucembursku na stůl také dvacet kauz.
Tribunálu v posledních letech výrazně narostl objem práce, a proto bylo rozhodnuto instituci personálně posílit. Passer připomněl, že instituce řeší například otázky spojené s unijními sankcemi vůči lidem či firmám podporujícím diktátorské režimy a pracovněprávní spory zaměstnanců evropských institucí.
Multikulturní soudnictví
Soudní dvůr Evropské unie a jeho Tribunál je podle Passera v dobrém slova smyslu „multikulturní institucí“, kde společně případy rozhodují soudci pocházející ze zemí s rozmanitými právními tradicemi. „Různé profesní historie a právní kultury, z nichž pocházejí, se v argumentaci kolegů mohou odrážet, ale pokud jsou lidé otevření, jedná se o obohacující prvek,“ řekl český soudce. Někdy se podle něj také ukáže, že odlišné právní kultury mohou při řešení problému dojít ke stejnému výsledku, byť třeba „trochu jinými cestami“.
Zemí s výraznou vlastní právní tradicí je Británie, jejíž občané v červnu v referendu rozhodli o odchodu z Evropské unie. Soudní dvůr EU sídlící v Lucemburku se přitom pro zastánce brexitu stal jedním z příkladů údajného přílišného zasahování „Bruselu“ do vnitřních britských záležitostí.
Soudní dvůr EUdříve Evropský soudní dvůr. Je nejvyšším soudem Evropské unie. Má poslední slovo ve věcech právního řádu EU. Byl zřízen v roce 1952 a sídlí v Lucemburku na rozdíl od většiny ostatních institucí EU, které sídlí v Bruselu. Tribunál je nižší instancí SD EU, funguje od roku 1989. Projednává žaloby na zrušení aktů orgánů a institucí EU, tedy kauzy týkající se například oblasti hospodářské soutěže, státní pomoci, zemědělství a ochranných známek. Dále Tribunál rozhoduje o žalobách podaných jednotlivci. |
„Trochu se obávám, že soud se stal jakýmsi symbolem, ale to, co mu bylo v kontextu referenda přisuzováno, nemá mnoho společného s realitou,“ upozorňuje soudce Passer, který se jinak k věcem spojeným s britským referendem vyjadřuje velmi opatrně.
„Brexit je skutečností, která s určitou mírou pravděpodobnosti nastane, ale kvůli neznalosti jeho přesných obrysů jakékoliv spekulace v tomto směru jsou zatím podle mne předčasné,“ vysvětlil. Na činnosti instituce se nic nezměnilo, britský člen tribunálu Ian Forrester ze Skotska, se dál plnohodnotně podílí na práci soudu.
Teoreticky je přitom možné, že Soudní dvůr kritizovaný zastánci brexitu se bude problematikou související s britským odchodem z unie muset zabývat. Pokud totiž vzniknou pochybnosti kolem článku 50 Lisabonské smlouvy, který Londýn dosud neaktivoval a který na jednání o vystoupení z EU dává dvouletou lhůtu, bude se jeho výkladem za určitých okolností zabývat právě unijní soud.
EU je fórem, míní Passer
„Věci týkající se brexitu jsou v tuto chvíli mimořádně nejasné, ale teoreticky takovou možnost, tedy, že by se Soudní dvůr zabýval výkladem článku 50, vyloučit nelze,“ připustil český soudce Tribunálu. Cesta k tomu by ale nebyla jednoduchá, na Soudní dvůr - tedy instituci stojící nad Tribunálem - se s žádostí o výklad unijního práva obracejí soudy členských států, v tomto případě tedy nejspíš některý z britských soudů.
„Není možné, že by jednotlivec napadl referendum a žaloba šla přímou cestou k Soudnímu dvoru. Proces je podstatně složitější,“ upozornil Passer.
Evropská unie není podle něj pro členské země, včetně Česka, cosi vnějšího a nepřátelského, naopak je fórem, které především menším zemím umožňuje kvalitněji bránit jejich zájmy a prosazovat z jejich pohledu užitečná řešení. V rámci vnitropolitické debaty však podle Passera bývá někdy „politicky výhodné“ zaštítit se údajnými „požadavky Bruselu“ a veřejné mínění pak může začít vnímat unii zkresleně.
V souvislosti s Británií a Soudním dvorem EU podle něj nastalo něco podobného. „Nepochybně má soudní dvůr do určité míry vliv na vývoj práva v jednotlivých členských státech včetně Spojeného království. Ale dělat z něj jakéhosi čerta, který připravil Velkou Británii o její velikost a nezávislost, to je tvrzení na hony vzdálené realitě,“ uvedl.
