Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvPodle Tomáše Kolomazníka byly dezinformace součástí kampaně před volbami do Evropského parlamentu. „Ano, v Evropě byly identifikovány různé dezinformační aktivity, zejména z Ruska. Vzpomeňme například Voice of Europe. Ale říct stoprocentně, že ovlivnily lidi při rozhodování, to je velice obtížné. Vedou se o tom diskuse i ve Spojených státech amerických, ale do jaké míry to skutečně ovlivní lidi, to je diskutabilní.“
A kdo by měl boj s dezinformacemi řídit? Měli by to být politici? Vláda? „V našem centru jsme studovali modely, které mají třeba ve Velké Británii nebo ve Francii. A tam je to skutečně centralizované. Nevylučuje se, že některá témata více komunikují specializovaná ministerstva, ale centrální a koordinační prvek by měl být pod Úřadem vlády.“
Dezinformace a nálepkování
Ale pozor, dezinformace se zároveň zneužívají v politickém boji, ať už v aktivní formě, nebo jako nálepka. Podle Kolomazníka si stačí poslechnout záznamy z Poslanecké sněmovny. „Tam lze najít mnoho vyjádření typu: vy tady používáte dezinformace, vy jste dezinformátor.“
„To skutečně rezonuje ve veřejném prostoru a skutečně politici by si měli dávat pozor a měli by rozlišit, co je oponentní názor a co je skutečně šíření nějaké dezinformace,“ upozorňuje ředitel Center for Security Consulting.
Takže pokud podle něj nazve vládní politik opozici, například Tomia Okamuru, dezinformátorem, měl by to okamžitě doložit na konkrétním případě. „Prostě říct, v čem Tomio Okamura dezinformuje. A proto říkám, že politizace dezinformací je velice problematická.“
Kolomazník v této souvislosti upozorňuje také na to, že existuje velmi křehká hranice mezi tím, co dezinformace je a co není. „Asi jsme schopni se domluvit, že dezinformace je nepravdivá informace, která je šířena za nějakým účelem manipulace.“
„Ale pak tady máme misinformace, tedy nevědomky šířené dezinformace; malinformace, tedy skandální odhalení; pak fake news, fámy, konspirační teorie a podobně. Prostor je tím zaplaven. Ale je otázka, do jaké míry jsme skutečně schopni říct, co je dezinformace a co ne. Měli bychom těmito pojmy šetřit.“
Vláda to špatně uchopila
Podle Kolomazníka přistupuje současná pětikoaliční vláda k boji s dezinformacemi špatně. „Uchopila to poměrně nešťastně. Nejdříve tady byl vládní koordinátor, což ale vyvolalo negativní reakce ze strany médií i veřejnosti kvůli obavám z toho, že se chystal zákon, který měl informace regulovat.“
„Vláda tedy od toho pod tlakem ustoupila, tuto pozici zrušila a kompetence přesunula na poradce pro národní bezpečnost Tomáše Pojara. A ten se nešťastně vyjádřil, že dezinformace jsou pro něj neuchopitelné, že je nedokáže definovat,“ popisuje Kolomazník.
„Já mu sice rozumím, ale byl to nešťastný krok. A pak v podstatě po jednoročním vakuu, kdy se s tím nic nedělalo, se teprve nedávno ustanovil koordinátor. Ale to je koordinátor pro strategickou komunikaci,“ diví se spoluautor knihy.
„Problém není v tom, že tady budeme mít někoho, kdo bude nějakým cenzorem. Měli bychom tady mít úřad, tak jako to mají třeba ve zmiňované Velké Británii nebo Francii, jenž bude zodpovědný za komunikaci klíčových témat, která vláda potřebuje doručit občanům,“ navrhuje Tomáš Kolomazník.
Kdo a jak šíří v současném globalizovaném světě nejčastěji dezinformace? Jsou to Rusové? Číňané? Nebo soukromé osoby? A jaké k tomu nejčastěji využívají prostředky? I o tom hovořil spoluautor nové knihy „Proč věříme dezinformacím?“ v Rozstřelu.
