Filmové Vary 2024
Sledovat další díly na iDNES.tvJaká shledání má zatím za sebou v letošních Varech Jana Plodková?
Jana Plodková má krásná setkání. Právě včerejší večer, kdy já jsem se rozhodla, že půjdu do kina, a pak jsem si šla vyzvednout lístek, potkala jsem báječnou partu, kterou normálně takhle pohromadě nepotkám. Musím se přiznat, že jsem tedy večer strávila s nimi, a ne v sále.
Ale dneska mám dva filmy před sebou – a na ty už rozhodně půjdu. Právě v tom je pro mě ten karlovarský festival krásný, protože když jsem tady, ať už pracovně nebo právě jenom tak, jako právě letos, tak najednou ta setkání a ty náhody, kdy vlastně nevíte, jak ten den bude probíhat a jak skončí... Takže já to tady mám moc ráda.
Co pro vás osobně Vary znamenají?
To právě záleží, co všechno tady mám, nebo nemám za povinnosti. To znamená, že letos jsem si po dlouhé době dala festival tak normálně, dá se říct civilně. Nemám tady žádné povinnosti. Samozřejmě, pokud nepočítám spontánní akce, jako třeba když mluvím tady s vámi.
Ale nemám tady žádný film a je to pro mě v něčem úlevné, protože mám za sebou poměrně intenzivní natáčení seriálu. Skončila mi i sezona v divadle a teď jsem si potřebovala odpočinout. Takže jsme s partnerem odjeli pryč a teď jsem se vrátila sem. Moc mě mě těší, že nemusím řešit velkou večerní, kde je jaká tiskovka... Fakt si to dávám na pohodu. Mám to vlastně letos jako takový dárek.
Jana Plodková s partnerem Filipem Žilkou na udílení cen Český lev (Praha, 9. března 2024)
Ve vašem rejstříku na ČSFD vidím nadcházející filmy Hello Welcome, potom Výjimečný stav a dokonce na rok 2025 je naplánován Karavan. Které natáčení z těch tří snímků považujete za duševně nejintenzivnější?
Tak nejintenzivnější natáčení byl určitě film Karavan se Zuzanou Kirchnerovou. Hlavní roli hraje Aňa Geislerová, jejího syna hraje mimořádný David Vostrčil. A já jsem tam kámoška Aňi. Jsem tam chvíli, ale strávila jsem díky tomu čtrnáct dní v Itálii, naučila jsem se základy italštiny. Zažila jsem něco opravdu niterného a krásného, a hlavně kameramansky krásného. Na Karavan jsem hrozně zvědavá, byl to dost zásadní zážitek v mém hereckém životě, ale vlastně i civilním.
Pak jsem se poprvé potkala s Honzou Hřebejkem – to jsme u Výjimečného stavu. Na to jsem taky velmi zvědavá, protože si myslím, že by to lidi mohlo bavit. To není jenom komedie, ale zároveň to naráží na dnešní dobu plnou dezinformací a jak se s tím člověk vypořádává.
No, a co se týká Hello Welcome, tak to jsme točili tady ve Varech minulý rok a je to moje první setkání se Šimonem Holým. Tehdy mi napsal, jestli bych náhodou neměla čas ve Varech tady natočit jednu scénu s Alenkou Dolákovou. Říkám: Tak jo, proč ne? Myslím, že to natočili za strašně krátký čas, ale mám z toho filmu radost. Myslím, že bude mít premiéru v Uherském Hradišti na Letní filmové škole.
Jak moc vás ovlivňuje partner-optik? Kolik máte doma slunečních brýlí a kolik dioptrických brýlí?
Tak s Filipem už jsme třináct let a myslím si, že to divoké období, kdy jsme měli tak trochu potřebu navzájem se štengrovat, kdo vynese bizarnější model, tak to už máme za sebou. Dá se říct, že jsme dospěli. (smích) Takže já teď mám jenom jedny sluneční brýle. A dioptrické mám dvoje.
Když dojde na dárky k narozeninám, k Vánocům, troufnete si třeba objednat partnerovi nějaké vzácné sluneční brýle nebo něco, co si myslíte, že by ho nadchlo?
Brýle vidí od rána do večera minimálně pět dní v týdnu. Takže co bych mu v životě opravdu nekoupila, jsou brýle. Ale já dárky řeším tak, že si všimnu, když někdo o něčem básní – a když to pak někde potkám, tak to pořídím. Ale stejně mám nejradši zážitky.
Ve Varech je spousta lidí, je to tady někdy až moc živé. Máte někdy chuť se totálně stáhnout do svojí ulity a být sama?
No, jasně, proto mám chalupu! (smích) Mám chalupu, kam moc ráda jezdím a tam jsem vlastně často sama. Nebo s partnerem a třeba s kocoury, nebo přijede návštěva. Tam můžu být v klidu, v tichu. Ale s tou festivalovou živostí já nemám problém – spíš mě naopak těší, jak jsou všichni tak hezky filmově naladěni... Je tady příjemná atmosféra. Takže když někdo požádá o fotku a vidím, že z toho má fakt radost, tak já z toho mám dvojnásobnou.
Vy jste v průběhu působení před kamerou vystřídala snad všechny barvy vlasů. Je pro vás náročné, že jedna role vyžaduje, abyste byla platinová blond a pak zase, abyste byla brunetou?
To je spíš otázka pro mého kadeřníka Martina Tyla, který s tím trošku problém má. (smích) Logicky. Ale pro mě to je vždycky výzva. Přišel hezký seriál, neřešila jsem, jestli budu tmavá nebo jakákoliv. Ta role byla tak hezká, že jsem se v té tmavé barvě tak zabydlela, že bych si ji klidně dál nechala. Ale přece jenom, mně odrůstají blonďaté vlasy... To by Marty nebarvil nikoho jiného.
Teď jsme právě řešili, že pro další projekt potřebuju být přirozeně blonďatá. Ale stáhnout tmavou barvu z blonďatých vlasů je opravdu oříšek. Měla jsem pocit, a spousta lidí taky, že stáhnu hnědou a budu zas ta blondýna, jak jsem byla předtím. Ale tak jednoduché to není. Martin se mnou strávil sedm hodin – a tohle je výsledek. Takže jsem podivně hnědo-zrzavá a musím s tím teď chvíli vydržet.
