Když si vzpomenu na protesty v Íránu z posledních let, všechny byly nakonec potlačeny a nic se nezměnilo. Vidíte nějakou naději na změnu v demonstracích, které se tam odehrávají v posledních dnech?
Toto jsou rozhodně největší protesty od roku 2009. Tehdy vypukly po problematických prezidentských volbách. Současné demonstrace jsou proti těm z posledních let jiné především ve své masovosti. A pak je tady také fenomén, který dosud chyběl.
Jaký?
Na protestech začala zčásti participovat střední třída. A především její mladší generace, tedy lidé mezi dvaceti a třiceti lety. Tato část populace se přitom dosud do protivládních protestů nikdy příliš nezapojovala. Dalším fenoménem jsou pak ženy, které jsou v těchto protestech hodně přítomné a jsou hybatelem něčeho, co začíná vypadat jako celospolečenské hnutí.
Josef Kraus Politolog Josef Kraus působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, konkrétně na oboru Bezpečnostní a strategická studia. Věnuje se oblasti Blízkého východu a především Íránu, dále tématu terorismu a bezpečnosti, islámského terorismu i islamofobie. |
Na druhou stranu je pravda, že všechny demonstrace z minulosti byly nakonec buď potlačeny, anebo se samy postupně vyčerpaly a vyšuměly. Tato historická zkušenost ukazuje, že je stále pravděpodobnější, že tento scénář nastane i nyní. A to z důvodu, že se velká část střední třídy protestů stále neúčastní. Reálně sedí doma a bojí se chaosu, o vlastní bezpečí a nejistoty ve společnosti.
Střední třída je vždy docela důležitým hybatelem jakýchkoliv společenských nebo politických změn. A v momentě, kdy si stále ještě vypočítává, že se jí vyplatí ve srovnání s rizikem chaosu, případně rozpadu státu, změny režimu, revoluce nebo občanské války raději sedět doma a trpět režim, který je podle nich taky problematický a třeba i ekonomicky neefektivní, žádné změny nebudou. Dojde k tomu, že po pár dnech, možná jednotkách týdnů protesty tak, jak začaly, také postupně utichnou.
Navíc je tu ještě jeden důležitý faktor. Protesty nemají žádného vůdce, který by určoval směr a třeba i artikuloval požadavky lidí vůči vládě. Nic takového tam není a bez vůdce protesty nemají šanci na dlouhou životnost nebo velký úspěch. Je to hodně živelná a emocionální záležitost a tyto věci mají tendenci vyprchat ve chvíli, kdy vyprchají emoce.
Íránská armáda už pohrozila, že se postaví každému nepříteli. Můžeme tedy čekat i krvavé potlačení protestů?
To je samozřejmě varianta, která může nastat, pokud bude situace nadále eskalovat. Když se podíváme na záběry, které se šíří třeba na Instagramu či Whatsappu a Telegramu, vypadá to, jako by íránské pořádkové síly – policie, dobrovolné mise a podobně – prohrávaly. V některých čtvrtích jsou opravdu vyháněny a demonstranti vítězí.
Pokud však režim bude chtít projevit svou vůli a nebude ochotný k jakýmkoliv ústupkům, může dojít k nasazení ozbrojených sil v případě, že se demonstranti neupokojí. Myslím si, že je ta pravděpodobnost stále větší. A je otázka, zda to bude přímo armáda nebo revoluční gardy. Pak by hrozilo větší krveprolití, čemuž se ovšem nyní snaží vyhnout jak sami demonstranti, tak samozřejmě i vláda, protože by to způsobilo velké politické problémy.
 |
Jak velkou roli v protestech nebo v reakci na ně hraje fakt, že Mahsá Amíníová byla íránská Kurdka a i na demonstrace pak vyšli Kurdové?
Etnicita svou roli také hraje, ale právě spíš v problémech, které by nastaly v případě, že by se režim třeba začal hroutit. Írán je multietnickou zemí. Peršané tvoří jen velice lehce nadpoloviční většinu obyvatelstva a i ostatní národy jsou velice početné. Obývají zpravidla periferie Íránu. To, že se jednalo o kurdskou dívku, znamenalo, že nepokoje začaly především v kurdských oblastech. Jak na západě země kolem města Kermanšáh, tak na severovýchodě v blízkosti Mašhadu a u turkmensko-afghánských hranic.
Velice rychle se však přesunuly i do perských, ázerbájdžánských a dalších částí Íránu a staly se z nich masové nepokoje celonárodnostního charakteru. Etnicita přestala hrát roli, protože se za mrtvou kurdskou dívku začala stavět i další etnika. Její smrt ale zafungovala mnohem víc jako rozbuška než reálný důvod nepokojů. Ty je třeba hledat v dlouhodobé sociální a především ekonomické frustraci obyvatel.
Přitvrzuje podle vás íránský režim od nástupu konzervativního prezidenta Ebráhíma Raísího?
Ano, ale ne nijak dramaticky. Utahování šroubů je pozvolné. Opravdu jsou tady signály, že se mnohem více dbá na vymáhání zahalování žen na veřejnosti či na jiné věci. Musíme však vnímat kontext. Írán si v posledních několika letech prošel celou řadou velkých problémů, zejména ekonomických, a současná íránská vláda tak řeší především ty. Navíc tady byla také covidová doba, která dopadla na obyvatelstvo plošně tak jako kdekoliv jinde, včetně velkého množství restrikcí. A doteď se z toho Íránci trochu vzpamatovávají.
Nemůžu proto říct, že by vláda prezidenta Raísího byla nějak dramaticky tužší a tvrdší než vlády předchozí, ale určitá míra této tendence je tu vždycky. Jednoduše z důvodu, že prezident pochází z konzervativního tradicionalistického tábora, zatímco předchozí vláda prezidenta Hasana Rúháního byla více tvořena umírněnými až reformními politiky, kteří se snažili postupně polevovat v tlaku režimu na lidi.
Smrt diktátorovi! Úmrtí ženy kvůli hidžábu vyhnalo do ulic tisíce Íránek |
Dá se tedy říct, že si Íránci a Íránky zvykli na volnější režim a teď se diví, co se děje? Přece jen se zavádí tvrdší pravidla odívání, řešily se restrikce kolem potratů...
Trochu bych to oddělil. Jedna rovina je legalita, tedy co je napsané v zákoně. Druhá věc je, jak to reálně funguje v ulicích. A v tom je poměrně velký rozdíl, protože na jednu stranu jsou íránské zákony o odívání a dalších záležitostech striktní a těm, kteří je porušují, hrozí tresty. Ale je otázka, zda je pak režim vymáhá.
To, co se děje v Íránu – a řekl bych, že je to dlouhodobější trend posledních zhruba patnácti let – je, že se společnost začíná měnit a začíná být tolerantnější. De iure sice platí přísné zákony o odívání, ale když se půjdete podívat do bohatších částí měst, jako je Teherán, Isfahán, Mašhad a jiné, uvidíte, že si společnost pravidla posouvá sama. Zejména ženy se oblékají „vyzývavějším“ způsobem a testují hranice, co jim ještě projde a co už ne.
Hranice se posouvá stejně, jako si ženy posouvají šátek stále více dozadu. Některé už ho nosí jen na drdolu a celá ofina i pěšinka jim jde vidět, některým šátek samovolně spadne a trvá jim, než si ho znovu nasadí. A tím, že k posouvání hranic dochází postupně a dlouhodobě, společnost si na to začíná zvykat a systém už nereaguje tak přehnaně, jak by reagoval ještě před deseti patnácti lety.
Především ženy poukazují na nemravnost společnosti. Když to řeknu lidově, volají „nechovej se jak laciná coura, svádíš mi manžela a syna, pořádně se zahal“.
Pak tu ovšem máme mravnostní policii, která na „prohřešky“ žen v poslední době reaguje velmi silně. Proto se také vůbec bavíme o zabité Mahsá Amíníové. Ještě před ní se objevil i případ básnířky Sepideh Rašnové, kterou zatkli a pak zmlácenou vystavili ve státní televizi.
To, co jsem popisoval, je trendová záležitost ve společnosti. Incidenty, které zmiňujete, jsou do značné míry excesy. Není to standardní chování systému. Ano, ve společnosti jsou stále silné vlivy různých mravokárců včetně dobrovolníků z té části společnosti, která zkrátka nesouhlasí s tím, že by se ženy měly volněji odívat.
Systém občas excesivněji zareaguje, vytvoří to tyto problémy, ale není to záležitost, kterou bych označil za trendovou. Zatímco posouvání hranic oblékání ženami ano. Je samozřejmě otázkou, zda systém v jistou chvíli neřekne „stačí, protože tohle už je nebezpečné“. Je třeba si uvědomit, že od islámské revoluce z roku 1979 a od přijaté ústavy z roku 1980 se systém vlády duchovních v Íránu prakticky nezměnil. Nedošlo ani k malé kosmetické změně.
Proč je to třeba mít na paměti?
Systém je proto velice velice rigidní, ale zároveň v kontextu svého regionu velice stabilní, což je jeho obrovská výhoda. Ve chvíli, kdy by docházelo k dílčím změnám a dílčím reformám, vždy hrozí dominový efekt, který by nakonec mohl vést až ke zhroucení celého systému. Uvolnění zahalování žen se sice může zdát jako marginální společenská záležitost, která nemusí mít vliv na politiku. Režim však bude dělat všechno pro to, aby nemusel a nebyl dotlačen ani k takovýmto ústupkům.
Myslíte si tedy, že se zmíněné excesy mravnostní policie potrestají a pojede se dál beze změn?
Osobně si myslím, že pokud bude systém demonstracemi dotlačen k nějakému ústupku, bude přesně v této rovině. Dojde třeba k tomu, že policie přijme, že se dopustila nějakého pochybení, a udělá něco na způsob „nezávislého“ vyšetřování. Možná dokonce najde nějaké obětní beránky, které reálně nebo na oko potrestá.
Bude to úlitba režimu davu, aby nemusel dělat systémové změny. Může to být výsledek protestů, pokud tedy nedostanou úplně jiný drive. Například v důsledku eskalace násilí mezi pořádkovými silami a demonstranty, což se může stát. Je tu celá řada neznámých faktorů. Ve chvíli, kdy dojde třeba k úmrtí protestující ženy, ať už náhodně nebo záměrně, někdo to natočí a záběry zase oběhnou celý Írán, povede to k další naštvanosti davu. Může to být divoká karta, která úplně změní průběh nepokojů. Ale nedá se to predikovat.
Íránský prezident zrušil rozhovor se CNN, novinářka si odmítla vzít hidžáb |
Dá se odhadnout, jaké je momentálně rozložení liberálnějších a konzervativnějších Íránců ve společnosti? Když totiž ženy protestují proti nošení hidžábu tím, že si ho na sebe nevezmou, stává se, že jim někdo vynadá. A dost často to bývá další žena, která zjevně patří ke konzervativnější části společnosti, protože je sama zahalená až po paty.
Moje osobní zkušenost je, že jsou to především ženy, které poukazují na nemravnost společnosti. Když to řeknu lidově, volají „nechovej se jak laciná coura, svádíš mi manžela a syna, pořádně se zahal“. To je jejich argument. A co se týče rozložení v populaci, ono se to velmi špatně říká, protože v Íránu moc nefungují nezávislé průzkumy veřejného mínění. Nicméně pokud jde o povinné zahalování, nějaká data přece jen máme. A jsou relativně zajímavá.
V čem?
Jde totiž o to, jak se zeptáte. Pokud se zeptáte, zda by se žena měla nebo neměla pro zachování správné mravnosti zahalovat na veřejnosti, polovina populace vám řekne, že ano, a druhá polovina, že ne. To je ale věc jejich osobních preferencí. Nicméně pokud otázku položíte tak, zda by stát měl vymáhat zahalování žen na veřejnosti a zda by to tedy pro ženy mělo být povinné, už je ta proporcionalita jiná.
Až sedmdesát procent Íránců si myslí, že by to tak být nemělo. To znamená, že by se ženám podle nich měla dát svoboda, aby se samy rozhodly, zda budou nosit hidžáb. Pokud by ta svoboda byla udělena, zase by to spíš reflektovalo první otázku a polovina žen by i nadále chodila zahalená a druhá ne.
Proslýchá se, že íránský ajatolláh Alí Chameneí je na tom se zdravím velmi špatně. Víte něco víc o jeho stavu?
To, že nejvyšší duchovní vůdce je velmi nemocný, vážně nemocný, na smrt nemocný, slýchávám pět nebo šest let. Spekuluje se o rakovině nebo o tom, že mu odchází játra. Spekulací je ohromné množství, ale reálně nikdo nic neví. Chameneí je hospitalizován, to režim i potvrdil. Je pod dozorem lékařů, kteří se tváří, že je to jen rutinní kontrola. Buď jak buď, nejvyšší duchovní vůdce už má svůj věk (Chameneímu je 83 let, pozn. red.). O to více se ale spekuluje nad tím, kdo bude příštím nejvyšším duchovním.
Oportunista prahnoucí po moci. Nový íránský prezident posílal lidi na smrt |
A kdo by to mohl být?
Variant je hodně a dokonce existuje velký tlak na to, aby došlo k nějakým systémovým změnám, minimálně aby si lidé volili nejvyššího duchovního vůdce přímo tak, jako si nyní volí prezidenta. Dosud se stále volí prostřednictvím takzvané rady expertů, která se skládá z nejvyšších íránských duchovních. Přímá volba by byla velmi zajímavý gamechanger. Znamenalo by to však ústavní změny a přesně tomuto se režim bude bránit.
Nicméně kdo bude příštím nejvyšším duchovním vůdcem, není vůbec jasné, protože vnitroíránská politika je zaprvé velmi špatně průhledná a zadruhé je značně ovlivněná rodovými až kmenovými principy. Je tu několik mocenských skupin, které jsou často i pokrevně spřízněné a jednoduše řečeno spolu soupeří o moc. A jde o to, která rodina se dokáže prosadit a protlačit svého kandidáta právě na tento nejdůležitější post v Íránu.
Provládní akceV reakci na nepokoje se v Íránu pátek konala i provládní manifestace. Podle státní televize PressTV přišly miliony lidí. Manifestace svolaná konzervativními kruhy začala po poledních modlitbách v několika městech. Účastníci provolávali smrt Americe a Izraeli. „Američtí žoldáci jsou ve válce s vírou,“ volali. Lidé také odsoudili „rušivé chování několika oklamaných jedinců, kteří urazili posvátnost koránu a proroka Mohameda, zapálili mnoho mešit a svatou vlajku Íránské islámské republiky, urazili hidžáb, ničili veřejný majetek a ohrozili bezpečnost lidí“. Agentura Reuters uvádí, že účastníci žádali popravu lidí urážejících korán. Tajné služby pak varovaly „vnitřní a zahraniční buřiče, že jejich sny odporující náboženským hodnotám a velkým úspěchům islámské revoluce se nikdy nesplní“. |
Mohl by tím nástupcem být i prezident Raísí? Ostatně sám ajatolláh Chameneí byl nejdřív prezidentem.
Je to jedna z variant. Hovoří pro ni to, jakým způsobem dosud současný nejvyšší vůdce Chameneí podporoval a doslova tlačil Raísího na post prezidenta. Do té doby o Raísím nikdo příliš mnoho nevěděl. Řídil náboženskou nadaci Astan Quds Razáví v Mašhadu a byl v podstatě lokální postavičkou. A teprve s prezidentskou volbou a kampaní se vyšvihl do čela celonárodní politiky.
Spekulace zní, že to byl důvod, aby vůbec vešel ve známost, aby si už vyzkoušel, jaké to je mít alespoň zčásti moc, aby ho lidé začali akceptovat a aby měl legitimitu pro to, že poté bude vybrán a jmenován nejvyšším duchovním vůdcem. Tuto variantu ale mohou překazit zákulisní hry. Spekuluje se totiž o tom, že by ajatolláhem mohl být třeba mladý Chameneí, tedy syn současného vůdce, nebo dokonce „mladý“ Chomejní – syn bývalého duchovního vůdce z dob islámské revoluce.
Tím, že se dějí současně, lidé často na sociálních sítích srovnávají demonstrace v Íránu a protesty proti mobilizaci v Rusku. Podle mě se příliš srovnat nedají, protože jejich motivy jsou úplně jiné. Přesto, viděl byste tam nějakou paralelu?
Nejsem zastáncem těchto paralel, protože právě nikdy moc nefungují. Protesty v Rusku jsou zvláštní a živelné, ale řekl bych stále ještě velice omezené. To se samozřejmě může změnit, až budou ruští vojáci umírat na frontě a vracet se domů v pytlích na těla nebo v rakvích. Nicméně protesty v Íránu jsou masové, skutečně velice velice masové. V podstatě je jimi postižena celá společnost. Toto ještě v Rusku nemůžeme vidět. Íránská masovost je tak extrémní, že to překvapuje prakticky každého pozorovatele. Je tu dlouhodobá velká frustrace společnosti, která teď zrovna vybublala po smrti té nešťastné dívky.
