Ursula von der Leyenová, předsedkyně EK
Ursula von der Leyenová na sjezdu CDU (19. února 2024)
Ursula von der Leyenová se narodila 8. října 1958 v Bruselu v době, kdy tam její otec pracoval pro Evropské hospodářské společenství. V Bruselu žila až do svých 13 let. Vystudovala ekonomii a medicínu, v letech 1992 až 1996 žila v USA, kde její manžel, profesor medicíny a podnikatel Heiko von der Leyen, s nímž má sedm dětí, pracoval na Stanfordově univerzitě. Před vstupem do politiky pracovala jako lékařka a ve výzkumu. Členkou CDU je od roku 1990. V letech 2003 až 2005 byla poslankyní dolnosaského sněmu a ministryní zemské vlády.
V letech 2009 až 2019 zasedala ve Spolkovém sněmu, mezi lety 2009 a 2013 byla ministryní práce a sociálních věcí, předtím od roku 2005 v první vládě Angely Merkelové ministryní pro rodinu, seniory, ženy a mládež.
V prosinci 2013 se von der Leyenová stala první ženou v čele německého ministerstva obrany. V této ostře sledované funkci zažila několik vypjatých situací. Kvůli skandálu kolem dvou vojáků, kteří zřejmě chystali teroristický útok, oznámila reformu ozbrojených sil.
Německá armáda také v roce 2017 přesunula část svých vojáků ze základen v Turecku jako reakci na opakovaný spor s Tureckem o návštěvy německých poslanců u vojáků bundeswehru. Německo zesílilo pod vedením von der Leyenové vojenskou spolupráci s Francií a německá armáda zvýšila počet vojáků, kteří řeší uprchlickou krizi.
Od prosince 2019 jako první žena v historii vede Evropskou komisi. Její prioritou byla od počátku zelená politika, za svého mandátu se však musela vypořádat i s dalšími výzvami, jako byla pandemie covidu-19, migrační krize, ruská invaze na Ukrajinu či energetická krize. Asi největší pozornost i kritiku v části Evropy vyvolal její tvrdý přístup v otázkách ochrany životního prostředí a boj se změnami klimatu.
Ten označila již při svém nástupu za existenční otázku, která si žádá okamžité řešení. EK pod jejím vedením představila unijní Zelenou dohodu pro Evropu (Green Deal). Ta je souborem řady politických iniciativ, který má EU nasměrovat k několika hlavním cílům, k nimž patří omezit emise skleníkových plynů nejméně o 55 procent do roku 2030 oproti hodnotám z roku 1990, a do poloviny století dosáhnout klimatické (uhlíkové) neutrality.
Součástí balíčku jsou i normy, které budí vášeň a kritiku. Státy EU vedené českým předsednictvím se například v roce 2022 shodly s europoslanci na pravidlech, která od roku 2035 prakticky znemožní prodej nových aut s klasickými spalovacími motory, a členské státy EU loni koncem března normu definitivně schválily. Přijata také byla také reforma trhu s emisními povolenkami, která počítá se zpoplatněním emisí z vytápění budov a silniční dopravy od roku 2027 a s koncem bezplatných povolenek v roce 2034.
EK pod tlakem kritiky a farmářů v některých oblastech částečně ustupuje. V posledním doporučení například upustila od konkrétních zmínek o snižování emisí v zemědělství. Terčem protestujících farmářů je přeshraniční konkurence, stěžují si ale i na unijní předpisy týkající se ekologie. Šéfka EK letos doporučila stáhnout návrh EK na omezení používání pesticidů.
Ruská invaze a migrace
Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 von der Leyenová prohlásila, že by se Ukrajina měla stát členem EU. Současně ale řekla, že země bude muset provést řadu nutných reforem, s nimiž je přijímací proces spojen. Udělení kandidátského statusu Ukrajině a Moldavsku prezidenti a premiéři zemí Unie schválili na summitu v červnu 2022. Von der Leyenová podporuje rozšíření Unie i o další země.
Zastánkyně protiruských sankcí se několikrát vypravila do Kyjeva a Ukrajinu neochvějně podporuje v jejím boji proti ruskému agresorovi. Navrhla zřízení zvláštního tribunálu, který by se měl zabýval ruskými válečnými zločiny na Ukrajině.
Ať vede Komisi dál von der Leyenová, shodly se klíčové evropské strany |
V čele Komise řešila její šéfka také migrační krizi. Evropa přijala miliony uprchlíků z Ukrajiny, von der Leyenová ale kritizovala, že odhodlání a nadšení pro solidaritu chybí v politice přijímání uprchlíků z dalších zemí. Kritiku u části politického spektra i občanů sklidil migrační balíček, který počítá přímo s převzetím uprchlíků, finančními příspěvky nebo s poskytnutím například policistů.
Evropská komise v čele s von der Leyenovou, která zajišťovala společný nákup vakcín proti covidu-19 pro členské státy EU, byla některými politiky a odborníky kritizována za pomalý postup při jejich získávání. Šéfka Komise v březnu 2020 odmítla myšlenku pozastavit platnost Schengenské dohody s cílem zavést hraniční kontroly kolem Itálie, která byla v té době centrem pandemie covidu-19. Toto rozhodnutí vyvolalo kritiku některých evropských politiků.
Kaja Kallasová, šéfka unijní diplomacie
Kaja Kallasová (11. června 2024)
Kallasová se narodila 18. června 1977 v Tallinnu. Vystudovala práva na univerzitě v Tartu a ekonomii na Estonské obchodní škole. Po studiích pracovala jako právnička v prestižních právnických firmách v Estonsku, ve Francii nebo ve Finsku. Její specializací bylo obchodní právo se zaměřením na hospodářskou soutěž.
V roce 2010 vstoupila do Reformní strany (RE) a o rok později byla zvolena do parlamentu. Poslankyní byla do roku 2014, kdy zasedla v Evropském parlamentu. Tam působila ve výboru pro průmysl, výzkum a energetiku. Soustředila se především na témata spojená s technologiemi.
Od ledna 2021 je estonskou premiérkou. Jako šéfka opozice vystřídala Jüriho Ratase, který odstoupil v souvislosti s korupčním skandálem. Koaliční vládu vede její RE, která loni jasně zvítězila v parlamentních volbách, nyní vládne v rámci koalice se Sociálnědemokratickou stranou a hnutím Estonsko 200. Právnička a bývalá členka Evropského parlamentu Kaja Kallasová je dcerou bývalého premiéra Siima Kallase.
OBRAZEM: Estonská železná lady. S Putinem se nevyjednává, ví Kaja Kallasová |
Kallasová patří v Evropě k nejvýraznějším zastáncům Kyjeva v jeho obraně před ruskou invazí, která byla zahájena v únoru 2022. Ruského prezidenta Vladimira Putina označila za válečného zločince a její vláda rychle poskytla napadené Ukrajině rozmanitou pomoc, včetně dodávek zbraní, jako jsou protitankové a protiletadlové střely, houfnice, munice, dělostřelecké vybavení či granátomety.
Zatykač na premiérku
Rusko na ni a další pobaltské činitele letos v únoru vydalo zatykač. Kallasová v reakci na ruský zatykač uvedla, že se jím nenechá umlčet a že jde o důkaz, že dělá správnou věc. „Budu i nadále důrazně podporovat Ukrajinu. Budu se i nadále zasazovat o zvýšení obrany Evropy,“ napsala na sociální síti X.
Letos v květnu estonský parlament schválil zákon, který umožňuje použít ruský majetek, zmrazený v této pobaltské zemi na základě mezinárodních sankcí, na nápravu škod způsobených Ukrajině válkou.
„Estonci ze své bolestivé historie vědí, co se stane, když zvítězí zlo a velká země pohltí menší,“ řekla Kallasová. „Pokud padne Ukrajina, svoboda je ohrožena i jinde ve světě. Tím, že pomáháme Ukrajině bránit její nezávislost, bráníme právo všech zemí na svobodu a demokracii, včetně Estonska,“ dodala.
Estonsko bylo za druhé světové války střídavě okupováno Sovětským svazem a nacistickým Německem. Po skončení války až do roku 1991 bylo spolu s Litvou a Lotyšskem nedobrovolně součástí Sovětského svazu. Asi čtvrtinu z 1,3 milionu obyvatel Estonska tvoří Rusové. „Moje rodina ví, jaké to je. Matka byla pouze šestiměsíční dítě, když ji v roce 1949 Sověti deportovali, spolu s její matkou a babičkou na Sibiř. Mého dědečka poslali do sibiřského vězeňského tábora. Měli štěstí, že přežili a vrátili se do Estonska,“ napsala Kallasová.
Vláda pod jejím vedením se v roce 2022 rozhodla odstranit či přemístit veškeré sovětské pomníky v zemi. Pozornost vyvolalo odstranění sovětského pomníku v převážně ruskojazyčném městě Narva na rusko-estonské hranici. Tank T-34 z druhé světové války byl přemístěn do muzea. „Nedáme Rusku příležitost, aby využilo minulosti k narušení míru v Estonsku,“ řekla k tomu Kallasová. Vyzývala také k ukončení rusko-německého plynovodu Nord Stream, který označila za geopolitický a nikoli ekonomický projekt.
Manželova kauza a výzvy k rezignaci
Během energetické krize se premiérka zdráhala pomáhat zasaženým firmám přímou finanční podporou, což na čas snížilo její popularitu. Kallasová je zastánkyní „zelených“ energií. „Umožní nám zajistit nezávislost na ruské energii a pokrýt vlastní energetické potřeby při zachování životního prostředí,“ řekla tato kritička užívání fosilních paliv o unijní klimatické strategii známé jako Fit for 55, která má evropský blok do konce dekády dovést k 55procentnímu snížení uhlíkových emisí oproti přelomu tisíciletí.
Loni v srpnu čelila kauze jejího manžela, který dlouho zůstával jedním z hlavních podílníků v dopravní firmě, která pokračovala v podnikání v Rusku i po ruské invazi na Ukrajinu. Ještě před tímto skandálem sama Kallasová vyzývala estonské firmy, aby se stáhly z Ruska. Kallasová prohlásila, že její manžel se svého podílu v dotyčné firmě zbavil, a popřela, že by znala podrobnosti o jeho podnikání. Odmítla odstoupit, přestože ji k tomu vyzval i prezident Alar Karis a tento názor sdílela podle průzkumů veřejného mínění i velká většina Estonců.
Časopis The New Statesman označil Kallasovou za novou „Železnou lady“ Evropy. Původně se o ní hovořilo jako možné nástupkyni generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, Kallasová nakonec podpořila kandidaturu nizozemského premiéra Marka Rutteho.
António Costa, předseda Evropské rady
António Costa (27. října 2023)
Právník a politik António Luís dos Santos da Costa se narodil 17. července 1961 v Lisabonu, jeho otcem byl spisovatel Orlando da Costa původem z Indie, matka je také spisovatelka. Studoval práva v Lisabonu, posléze jej zvolili radním za socialisty, od roku 1988 nějaký čas pracoval jako právník. Ve vládě zasedl poprvé v roce 1997, dva roky byl ministrem pro záležitosti parlamentu, potom další tři roky ministrem spravedlnosti. Poslancem byl ve třech obdobích, na začátku devadesátých let, potom tři roky od roku 2002 a v letech 2015 až 2019.
Premiérem se někdejší starosta Lisabonu stal po volbách v říjnu 2015, byť je jeho socialisté nevyhráli. Zvítězila tehdy vládnoucí středopravá Sociálnědemokratická strana (PSD), většinu v parlamentu ale obsadila levicová opozice, která v hlasování odmítla přijmout program středopravé vlády. Socialistům slíbily podporu dvě krajně levicové strany – Koalice demokratické jednoty (CDU) a marxistický Levicový blok. Tehdejší prezident Aníbal Cavaco Silva tedy v listopadu jmenoval Costu premiérem a pověřil ho sestavením vlády, vzhledem k podpoře krajně levicových stran ale žádal od Costy písemné ujištění, že kabinet bude respektovat mezinárodní závazky Portugalska.
Toto spojenectví nakonec fungovalo úspěšně a pragmatický socialista Costa podle analytiků udržel zemi politicky stabilní a pozdvihl ekonomiku. Ta se přitom vzpamatovávala z krize, kvůli níž muselo Portugalsko v roce 2011 požádat mezinárodní věřitele o pomoc. Záchranný program země opustila v roce 2014. Ekonomický růst přesáhl dvě procenta a nezaměstnanost se za Costovy vlády snížila asi o polovinu na šest procent.
Není Costa jako Costa. Vyšetřovatelé kauzy, jež povalila vládu, zřejmě chybili |
Costova Socialistická strana (PS) poté vyhrála další volby v roce 2019 s velkým náskokem, absolutní většinu ale nezískala. Costa sestavil menšinový kabinet, ale už bez podpory stran krajní levice. Tyto strany spolu s konzervativní opozicí ve sněmovně v roce 2021 nepodpořily státní rozpočet na rok 2022, a tak prezident Marcelo Rebelo de Sousa na začátku listopadu 2021 rozpustil parlament a vyhlásil předčasné volby. Během druhého Costova mandátu musela země čelit pandemické krizi, a to rovněž vcelku úspěšně.
Korupční kauza
V předčasných parlamentních volbách v lednu 2022 dosáhl Costa se svojí PS absolutní většiny v parlamentu. Vládu představil v březnu 2022, poprvé v historii země v ní byla převaha žen. Loni v listopadu však Costa oznámil demisi kvůli vyšetřování údajných případů korupce, které se týkají čtyř velkých energetických a průmyslových projektů.
Podle prokuratury korupce doprovázela udělení povolení pro dva doly, kde se mělo těžit lithium, a hodnocení výstavby střediska pro výrobu vodíku z obnovitelných zdrojů a výstavby datacentra ve městě Sines. Žádné obvinění proti němu vzneseno dosud nebylo. V souvislosti s kauzou bylo zadrženo několik jeho blízkých spolupracovníků.
Costa v projevu k demisi řekl, že má čisté svědomí, ale premiérská funkce není slučitelná s pochybami ohledně jeho poctivosti. Rovněž uvedl, že se nebude znovu ucházet o křeslo premiéra. Jeho demisí skončila i celá vláda. Nástupcem se stal letos na začátku dubna Luís Montenegro, jehož PSD zvítězila v předčasných volbách 10. března. Sestavil menšinovou vládu.
Roberta Metsolaová: předsedkyně EP
Předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsolaová během mediální konference na summitu EU v Bruselu. (21. března 2024)
Roberta Metsolaová se narodila 18. ledna 1979 ve městečku San Ġiljan na Maltě. Je vystudovanou právničkou, která se specializuje na evropské právo. Kariéru začala jako pro právní a soudní spolupráci Malty v rámci stálého zastoupení své země při Evropské unii. V letech 2012 až 2013 působila jako poradkyně vysoké představitelky Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonové.
Po konci v této funkci nahradila v Bruselu svého krajana a europoslance Simona Busuttilu. V roce 2014 obhájila post v Evropském parlamentu a stala se místopředsedkyní Petičního výboru. Zároveň byla členkou Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní záležitosti a Delegace pro vztahy s USA. Od roku 2016 působila v parlamentní vyšetřovací komisi, která měla na starosti i kauzu Panama Papers.
V listopadu 2020 byla zvolena první místopředsedkyní Evropského parlamentu, kde vystřídala Mairead McGuinnessovou. O rok později ji Evropská lidová strana nominovala jako nástupkyni Davida Sassoliho, tehdejšího předsedy Evropského parlamentu. Sassoli mohl usilovat o druhé funkční období, v září 2021 však skončil v nemocnici se zápalem plic, 11. ledna následujícího roku zemřel a Metsolaová po něm coby první místopředsedkyně přebrala funkci. O týden později ji parlament zvolil předsedkyní, podpořilo ji 458 europoslanců.
V polovině funkčního období nově složeného europarlamentu, tedy po dvou a půl letech, ji podle koaliční dohody nahradí některý z kandidátů frakce Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů.
